Rumunsko
Po maďarských rovinách a asfaltu se už těšíme do hor. Objedeme Oradeu před městem Beius odbočíme z hlavní silnice na sever. Plánujeme projet málo známé pohoří Apuseni, pokud možno mimo zpevněné cesty. Pohoří Apuseni se rozkládá v severozápadní části Rumunska a tvoří ho několik samostatných horských celků. Z Beiusu do města Suncius nás nezpevněná cesta vede napříč pohořím Padurea Craiului nejzápadnější částí Apuseni, přes vesnice a kolem samot, kde si člověk připadá, jako by se vrátil o několik desítek let nazpět. Na loukách suší seno, přes cestu běhají psi. Nadmořská výška kolem 700 m n m.
Noc trávíme v krasovém údolí rozrytém od kanců. Další den vyjíždíme z údolí na vrcholky kopců po nepříliš obtížné šotolině do vesnice Zete Hotare, míjíme několik samot, kolem kterých se pase dobytek. Cesta vede stále po vrcholcích, které hyzdí opuštěné povrchové doly na bauxit. U posledního dolu už vidíme bagry a auta a hned pod ním se dostáváme na asfaltovou silnici vedoucí do města Suncius. Míjíme zrezivělá a polorozpadlá torza důlních a zpracovatelských zařízení, doba rozkvětu již zřejmě dávno minula. Také hospoda, kde jsme dobíjeli notebook, pamatuje jistě ještě Nicolae Ceaușesca.
Z hlavní caesty vedoucí podél železniční tratě a řeky Repede jsme odbočíme na jih a přes Lorau a Remety jedeme k přehradě Floroiu To už se pohybujeme v další části Apuseni v pohoří Vladasea. Tady už jsou hluboké smrkové lesy, ve kterých probíhá těžba dřeva ve velkém. Prašná cesta nás přivádí k přehradě Floroiu s obloukovou betonovou hrází jejíž výška je 120 m a délka 424 m. Hladina vody je ale asi o 20 m pod normálem. Kolem přehrady Floroiu vede dřevařská cesta rozbitá těžkými stroji, která odbočuje do svahu. Všude kolem se válí popadané stromy po dávných vichřicích, ale zatím je s obtížemi průjezdná, protože všude kolem se těží dřevo. Sklon svahu narůstá a v místě, kde cesta přetíná potok jsme skončili, protože dál už jsou jen balvany a padlé stromy v téměř kolmém svahu. Nezbývá, než se na úzké a strmé cestě otočit a vrátit zpět k přehradě a od ní pokračovat dál po špatné asfaltce údolím říčky Dragan kde na jejím břehu hned u silnice trávíme noc.
Ráno pokračujeme údolím dolů zpět k hlavní silnici, ze které odbočíme a pokračujeme podél řeky Calata až k přehradě Belis- Fantanele. I ona má několika metrový podstav a na vystupujících březích smutně parkují loďky. Od přehrady silnice stoupá do hor až do sedla v asi 1300 m a odtud už sjíždíme dolů přes Zlatnu, Geoagiu do údolí řeky Mures k městu Deva. Ještě večer v Devě v supermarketu nakoupíme zásoby a bivakujeme u nedalekého kopce Uroi, 300 metrů vysokém skalním výběžku, blízko archeologické lokality z doby bronzové.
Bivak pod kopcem Uroi byl nepříjemný, od řeky velká mlha a vlhko, tak ráno bez snídaně balíme a pokračujeme směrem na Petrosani k jezeru Vidra. Z Petrosani pokračujeme po rozbité úzké asfaltce úzkým romantickým kaňonem řeky Jiet až na křižovatku se silnicí Transalpina. V obci Obrsia si prohlížíme klášter Sfintii Martiri Brancoveni. Klášter „svatých mučedníků“ byl postaven v roce 2012 v nadmořské výšce cca 1400 m. Přestože svítí sluníčko, je nám docela zima, tak se dlouho nezdržíme. Po pár kilometrech jsme odbočíme k jezeru Vidra, které je nejvýše položenou přehradou v Rumunsku. K vodě se přes strmé břehy nedá dostat, tak parkujeme na plácku v zatáčce u zavřené hospody na pozdní snídani. Sníme bramboračku s houbama a pokračujeme do Ciungetu, odud vede podle průvodce „Rumunské šotoliny“ od Michala Petrlíčka trasa zvaná Zkratka na Transalpinu.
Odbočku na lesní cestu snadno trefíme a těšíme se na to, že konečně otestujeme auto v opravdovém terénu. Cesta vede podél potoka lesem, je vesměs kamenitá místy vymletá od vody. Od potoka stoupáme serpentinami lesem vzhůru, projíždíme úsek, který je podle průvodce hodnocen číslem 3-4 ze stupnice, kde nejvyšší obtížnost je stupeň 5. Vyjíždíme z lesa na hřeben táhnoucí se nad jezerem Vidra ve výšce kolem 2000 m. Blíží se večer a my přijíždíme k místu s krytým posezením, kde se rozhodneme bivakovat. Těšíme se na pivo a plánovanou podvečerní grilovačku při zapadajícím slunci. Ale velmi silný vítr měnící se chvílemi na vichřici a zima nás brzy zahání do auta.
Ráno překrásné, slunečné, ale teplota pod nulou a silný vítr z noci, kdy jsme měli pocit, že uletíme i se stanem, snad ještě zesílil. Bez snídaně odjíždíme dál přes pastviny. Nádherné panoráma a jezero Vidra raději obdivujeme z auta. Jen potřeba zaznamenat tu krásu nás vyhání ven pořídit pár fotek a video jízdy po hřebeni při nízkém ranním slunci.
Nepříjemné pocity z velmi vlhkého rána zaháníme vidinou termálních pramenů u Baile Herculane, ale množství lidí nás odradí od společného posezení v malém bazénku, a tak už s jenom krátkou zastávkou na doplnění zásob v Orsova, jedeme do soutěsky Dunaje. Železná vrata je název pro přehradu, vodní nádrž, ale i soutěsku na konci středního toku Dunaje mezi Rumunskem a Srbskem.
Přehrada byla vybudována v 70. letech 20. století a nachází se na ní velká hydroelektrárna. Hladina Dunaje tím stoupla o 30 metrů a řeka je hojně využívána k lodní dopravě do Černého moře. Soutěska je dlouhá zhruba 9 kilometrů, nejužší místo se nazývá Velký Kazaň a je nejznámějším a nejužším místem, Dunaj se zde zužuje na 150 m a jeho hloubka dosahuje 53 m. Východně od tohoto místa nechal císař Traján postavit most přes Dunaj. Most byl postaven v letech 103 až 105 n.l pod vedením řeckého architekta Apollodórose z Damašku. Na pravém (srbském) břehu to připomíná Trajánova deska.
Jednou z nepřehlédnutelných zajímavostí je tzv. Decebalus. Jde o do skály vytesanou obří tvář kdysi nejslavnějšího dáckého náčelníka, jenž tu vládl v letech 87 až 106 našeho letopočtu a statečně bojoval proti Římanům, kteří se snažili podmanit jeho říši a je připomínkou definitivní porážky Decebala a připojení dáckého království k Římské říši. Tato nejvyšší socha Evropy je vysoká téměř 43 metrů a na šířku má skoro 32 metrů. Skála i s hlavou posledního krále Dácie je soukromým vlastnictvím rodiny rumunského obchodníka Iosifa Constantina Dragana. Ten skálu koupil v roce 1993 a o rok později najal asi tucet kameníků a sochařů, kteří nakonec úchvatné dílo dokončili až v roce 2004.
Od silnice vede pěšina k vyhlídce na Velký Kazan. Zastavujeme na louce a na skalní ostroh jdeme asi 2 km lesem. Po návratu k autu se rozhodneme na louce zůstat na noc.
Ze silnice podél Dunaje odbočíme ve vesnici Liubcova a Amíříme do českých vesnic Banátu. Mezi českými cestovateli, turisty i trampy je to stále oblíbenější oblast. Po místy děravé šotolině stoupáme do nejvýše položené vesnice Rovensko, ležící zhruba 750 metrů nad mořem. Rovensko bylo založeno v roce 1827. O necelých 100 let později byl postaven římskokatolický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie stojící na návsi. Slečna uklízející v kostele nám pouze nepříjemně oznamuje, že nic neví, krámek s hospodou je zavřený a rodina, která nabízí produkty z lanýžů není doma. Nějak se naše první dojmy neslučují s tím, co jsme o lidech z Banátu slyšeli. Tak nasedáme do auta a po silnici, kde se zcela nelogicky střídá asfalt s šotolinou jedeme dál. Vyjedeme na vrcholky kopců a před námi se rozprostírá krásná krajina připomínající pastviny v Beskydech. Občas vidíme pasoucí se dobytek a na loukách se suší seno. Projíždíme několika malebnými vesnicemi, ale lidé asi někam zmizeli, za celý den jsme téměř nikoho nepotkali, jen jsme se sami kochali výhledy do údolí Dunaje. Ve vesnici Gornea, poslední před silnicí podél Dunaje, nabíráme vodu pomocí rumpálu z místní studny a pokračujeme v dál směrem k srbským hranicí. Bivak jsme našli ještě v Rumunsku u řeky nedaleko silnice.
