Chorvatsko - Bosna 2022
Během letošní zimy jsme udělali úpravy na podvozku a drobné změny v interiéru auta. Před plánovanou cestou na východ jsme potřebovali otestovat chování Šaliny a případně doladit detaily. Času nebylo moc a na dva týdny jsme se rozhodli projet pár šotolinek z Offroad průvodců Chorvatské a Bosenské šotoliny.
Už v Babicích se k nám přidal Vlastik se svou ženou Janou. Vzali jsme to trochu oklikou přes Slovensko a první noc strávili na festivalu Overland v Rajeckých Teplicích.
Přes Maďarsko byla cesta dlouhá a nezáživná. Kousek pod Balatonem jsme zakempovali na parkovišti u jezera Hídvégi.
Celý následující den pršelo, ale předpověď pro Chorvatsko byla příznivá. Chorvatsko není v šengenském prostoru a na hranicích jsme museli vytáhnout pasy. Od hranic jsme jeli nejkratší trasou k jeskyni Vrelo, kde začínala první šotolinka Cesta k vyhlídkám. Pokochali jsme se výhledem z první z nich – vyhlídky Mahavica a pokračovali ke druhé – vyhlídka Privda. Blížil se večer a u vyhlídky byl příhodný plácek pro dvě auta. Večer trochu pršelo, ale v noci už se vyjasnilo.
Ráno bylo zatažené, ale už nepršelo. Po snídani jsme pokračovali po Cestě k vyhlídkám a pak po cestě Překvapivé výhledy. Šotolina se střídala se špatným asfaltem, vedla lesem i po vápencových kopcích. Minuli jsme pole větrných elektráren a v poledne posvačili na zastřešené vyhlídce kousek nad městečkem Senj.
Po svačině jsme přejeli na další cestu z průvodce Překrásný Velebit, která prochází NP Severní Velebit. Ještě před večerem jsme po odbočce zajeli do sedla Alan a při návratu zpět na původní cestu jsme zabivakovali na cestě nad malým lomem.
Dnešní cesta byla nejhezčí z Chorvatska. Projížděli jsme po šotolince s překrásnými výhledy na vápencové skalní vrcholky, tunely vysekanými ve skále a úzkými soutěskami. V poledne jsme sjeli k moři a na pláži v Karobagu se vykoupali.
Po obědě a osvěžující koupeli jsme pokračovali přes Gospič na sever k bosenským hranicím do vesnice Bjelopolje. Projeli jsme lesem část cesty Nad Željavou, ale výjezd na vrchol hory Gola Plješvica jsme vynechali. Pokračovali jsme do Žejjavy na aerodrom. Zabivakovali jsme na jedné z ranvejí, povečeřeli a šli spát. V půl dvanácté nás zbudila pohraniční policie, že jsme na hranicích a tam se nesmí spát. Ale poradili nám, že můžeme spát u vjezdu do areálu u staré Dakoty. S vysunutým stanem jsme přejeli na určené místo a pokračovali ve spaní.
Následující den jsme překročili hranice Bosny. Nedaleko Bihače je u obce Garavice hned u silnice památník, který připomíná mnoho tisíc etnických srbských a židovských civilistů, včetně dětí, kteří zde byli popraveni ustašovskými silami v červenci 1941.
Pokračovali jsme po silnici M5 až k odbočce do NP Una. Tam jsme u vchodu zaplatili 2 eura za osobu a dál projížděli listnatými lesy až k vodopádu Strbački buk. Bylo velké vedro, blížilo se poledne a tak jsme hledali krytý přístřešek na oběd. U výjezdu z parku jsme jeden našli. Přes cestu piknikovali místní muslimové, kteří si od nás půjčili vařič, protože jejich se pokazil. Byli moc milí a velmi děkovali.
Dál už cesta byla asfaltová a kolem ní spousta kempů. Zastavili jsme v milé hospůdce. Hospodský byl velice výřečný, napájel nás kořalkou, a tak jsme si objednali ještě kofty a pivo. Těžce se nám odjíždělo, ale spát v kempu se nám nechtělo. Bivak jsme našli na kopci nad Kulen-Vakuf hned u zříceniny hradu Ostrovica.
V jižní části NP Una jsme se zastavili u peřejí v Martin Brodu a pokračovali do Drvaru. Odsud jsme vyjeli na horu Velika Klekovačka a zase se vrátili do Drvaru.
V Drvaru jsme načerpali nafu a odjeli Ze severu na jezero Šator. Zaparkovali jsme na parkovišti kousek pod chatou a rozhodli se, že zde zůstaneme ještě další den. V sobotu u chaty pekli selátko, a to jsme si nechtěli nechat ujít.
V sobotu jsme nechtěli jen lenošit a zlákal nás malý výstup na vrchol hory Veliki Šator (1872 m). Za půldruhé hodiny jsme stáli na vrcholu a hned po sestupu k autu jsme se vydali k chatě ochutnat selátko a místní pivo.
V neděli ráno jsme sjeli zpět na silnici R409 a po ní až do Rore. Zde začíná Šotolina mezi krátery. Oni to nejsou krátery, ale spousta krasových útvarů, které se nazývají závrty. Závrt je jedním z nejtypičtějších povrchových krasových tvarů. Nejčastěji jde o okrouhlé deprese (sníženiny), dosahující průměru od několika metrů do 1 km (útvary větší bývají již označovány jako polje) a hloubce od 1 m až po hluboké závrty hlubší než 100 m. Závrty vznikají nejčastěji rozpouštěním rozpustné horniny směrem do podzemí. Projeli jsme Gradinsko polje, jak se toto krasové území nazývá a pokračovali Výjezdem na Veliki Vitorg.
Poslední noc v Bosně jsme strávili téměř na vrcholu Velikeho Vitorgu. Plácek na bivak jsme našli u jednoho z mnoha vchodů do podzemí bývalé radarové základny, který nám také posloužil jako úkryt před večerním deštěm. Kousek od nás piknikovala rodina bosenských Srbů. I přes rozličný názor na prezidenta Putina jsme se pobratřili díky jejich skvělé hruškovici.
Ráno jsme se vydali na cestu domů. Po sjezdu z Vitorgu jsme si dali lehký oběd v restauraci v Mliništi, kde jsme také vyfotili jeden z mnoha Titových vlaků.
Do Česka jsme se tentokrát vraceli přes kousek Rakouska a tam v Marcheggu hned u silnice stála socha Přemysla Otakara II, nedaleko místa, kde se odehrála 26. srpna 1278 bitva na Moravském poli. V boji proti sobě stanula spojená vojska římského krále Rudolfa I. Habsburského a uherského krále Ladislava IV. Kumána proti vojsku českého krále Přemysla Otakara II. a jeho spojenců. Přemysl Otakar II. prohrál a přišel v bitvě o život.
