Rumunsko 2021
Motivací pro cestu do Rumunska byl motorkářský offroad průvodce, který nabízel okruh přes rumunské hory s 50-ti procenty offroadu. Doufali jsme, že to projedeme i autem. Jak se ukázalo problém nebyl, zda projede auto, ale počasí. Už před naším příjezdem hodně pršelo a pak i během pobytu. Nezpevněné cesty byly hodně mokré, rozbahnělé vyjeté koleje od těžařů dřeva v lese byly hluboké a na hřebenech hor zase úvozy plné bahna. Na Transfagarašan odklízel buldozer zimní sníh. Přesto se nám podařilo projet značnou část plánovaných tras. Rumunská příroda nás nezklamala, objevili jsme pro nás nové kouty Rumunska – Maramureš a Bukovinu, s hlubokými lesy, romantickými hřebenovými cestami, výstavnými vesničkami a dřevěnými kostely.
V pondělí 7. června jsme odjeli do Rumunska. Všechny hranice bez problémů, ani certifikát o očkování nechtěli vidět. V rámci ušetření času jsme si v Maďarsku zaplatili dálnici večer dorazili na bivak nedaleko Cluje. Jako vždy nádherně romantický, zapadající slunce za kopce na obzoru a kolem nás pastviny a dubové lesíky
Ráno jsme vyrazili na začátek naší okružní jízdy Rumunskem u vesnice Berindu. Inspiraci jsme vzali v Motorkářském průvodci po Rumunsku, díl třetí – offroadové trasy. Podle stažené GPX trasy jsme jeli na sever do Maramures. Ve vesnici Aschileu Mare jsme obdivovali kostel sv. Petra a Pavla. Cestou se střídaly asfaltové úseky s různě obtížnou šotolinou a blátem. Projížděli jsme pohořím Meses, nádhernou kopečkovitou krajinou, občas lesík, louky a vesničky. Před Mesteacanem jsme vjeli do župy Maramures. Za Baia Mare silnice začala stoupat lesem do pohoří Maramures a podél přehrady Firiza nás dovedla na druhý bivak na pasece v lese, který jsme objevili při naší cestě do Turecka
Druhý den pokračujeme přes vesnici Desesti, kde jsme si prohlédli kostel sv. Paraskeva. Projíždíme Maramureš po cestách i necestách. Znakem Maramureše jsou tesané dřevěné brány, které poskytovaly ochranu před zlým světem. Jsou téměř u každého domu. V každé vesnici je alespoň jeden dřevěný kostel, který je symbolem tohoto historického regionu a stále staví nové
V obci Breb jsme obdivovali starý dřevěný kostel se zarostlým hřbitovem
Další dřevěný kostel, který jsme míjeli, je v obci Calinesti
Ženský pravoslavný klášter Barsana z počátku 18. století se díky své jedinečné poloze stal nejoblíbenějším poutním místem v regionu a jedním z nejhezčích klášterů v Rumunsku. Jedná se o areál dřevěných staveb na louce v horském údolí. Ústřední kostel z roku 1720 byl postaven celý ze dřeva, a to bez použití jediného hřebíku. Věž je vysoká 62 m a jedná se o nejvyšší stavbu svého druhu v Evropě. Není divu, že kostel je jedním z osmi v regionu, které organizace UNESCO prohlásila za světové kulturní dědictví
Cesty v Maramureši se vinuly lesem i po loukách, kamenitý povrch střídal polní a lesní cesty. Malebné vesničky už měly asfaltové silnice.
Bukovina, kterou hraniční linie dělí mezi Rumunsko a Ukrajinu, proslula nejen svými nekonečnými lesy, ale i nádhernými kláštery. Bukovina je historické území, které po jeho vytržení z celku historického Moldavska bylo v letech 1775–1918 součástí Habsburské monarchie, později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska. V současnosti je rozděleno mezi Rumunsko a Ukrajinu. Cesty po horských hřebenech a loukách byly hodně blátivé a po přejezdu jednoho takového úseku nám přestala fungovat ruční brzda. Další den jsme v městečku Vicovu de Suc našli myčku a po umytí Pavel utržené lanko od brzdy opravil
V kraji Bukovina, kde se nachází ty nejpůsobivější středověké, freskami bohatě pokryté a hradbami opevněné kláštery z celého Rumunska. Mnohé z nich jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO. První, který jsme navštívili byl opevněný klášter v městečku Putna. Štěpán Veliký postavil klášter Putna jako své pohřebiště v letech 1466 až 1469, o rok později zde byl vysvěcen kostel Nanebevzetí Panny Marie. Měli jsme štěstí, protože 10. červen je svátek Nanebevzetí a v klášterech probíhaly obřady křesťanské ortodoxní církve. Mnoho svátečně oblečených lidí v místních krojích se účastnilo venkovního obřadu
Nedaleko kousek za vesnicí Putna stojí úplně nový klášter stejného jména
Při vyhýbání s protijedoucím autem jsme uvízli v hlubokém bahnitém příkopu. Po několika pokusech se nám podařilo vyjet i bez použití navijáku
Další klášter jsme si prohlédli v Moldovitě, který založil roku 1532 vojvoda Petru Rareș. Malby na stěnách kostela jsou nejlépe zachované malby v Bukovině. Společně s dalšími kostely v Moldávii je zdejší kostel chráněn jako kulturní dědictví světového dědictví UNESCO
Do kláštera v Sucevitě nás cesta vedla po hřebenech, louky se střídaly s lesíky.
Historie kláštera Sucevita začíná příběhem bratří Movila, pravnuků nejoblíbenějšího moldavského knížete Štěpána Velikého. Jeden z nich, Gheorghe, konvertoval ke mnišskému životu, a nakonec se stal metropolitou Moldavska, zatímco další dva, Simeon a Ieremia, se stali princi stejné historické oblasti. Tento kostel byl postaven a vymalován s finanční a kulturní podporou tří bratrů v posledních dvou desetiletích 16. století a je posledním kostelem s malovanými vnějšími stěnami v regionu
Během dne několikrát pršelo, a tak lesní i polní cesty byly plné mokrého bláta, rozježděného auty se dřevem. Do večera jsme ještě chtěli projet sedlo Stanisoara. Údolím Maliny jsme stoupali vzhůru, vypadalo to na bouřku, tak jsme začali hledat bivak. Bohužel jsme zapadli do močálu, a museli se vyprostit pomocí navijáku. Zadní pneumatika byla poškozená a prázdná a bylo potřeba ji vyměnit za rezervu. Kolo se nám nakonec podařilo vyměnit za vydatné pomoci opilých rumunských lesních dělníků. Dobrodružství skončilo po půl dvanácté u několika panáků babické slivovice v bivaku na parkoviši o několik kilometrů níže v údolí
Ráno jsme se vydali opět vzhůru do hor do sedla Stanisoara
Další den jsme projeli Velkou a Malou Bicazkou soutěsku a v dešti po rozblácené ale krajinově překrásné cestě skončili na malém paloučku u potoka. V podvečer vyšlo slunce a Pavel ugriloval. Ráno bylo slunečné, ale brzy se začaly honit mraky, tak jako každý den to vypadalo na odpolední bouřku. Mířili jsme do pohoří Ciuc. Cestou jsme míjeli koňské povozy a překvapilo nás, že mají vzadu SPZkuřecí prsa
Cesta nahoru byla slušná, kamenitá, ale povyjetí na hřeben se občas měnila na hluboké blátivé koleje nebo byly jen stopy v trávě. Nicméně tento přejezd byl asi nejhezčí z naší cesty
Odpoledne jsme ještě, bohužel už za deště, projeli Valea Uzului v pohoří Nemira a skončili v malém lesíku
Ráno jsme posbírali hřiby kolem auta a pokračovali k vodopádu Pruncea
Dál nás cesta vedla do vinařského regionu v okolí Urlati. Naplánovanou trasu mezi vinicemi jsme nakonec museli vzdát pro množství hlubokého jílovitého bláta, které totálně zalepilo dezén pneumatik. Region jsme projeli po silnicích za stálého deště. Další den jsme plánovali přejet horský hřeben mezi vesnicí Tesila a Busteni. Kousek nad vesnicí Secaria jsme zabivakovali a doufali, že druhý den bude lepší počasí
Bylo, tak jsme vyrazili na hřebeny. Od začátku byla cesta bahnitá, prudce stoupala vzhůru, vyjeté koleje plné bahna se pomalu staly neprůjezdné, chvílemi to vypadalo, že se převrátíme. Rozhodli jsme se pro návrat na silnici. Cestou dolů jsme alespoň trochu umyli Šalinu v potoce
Pochopili jsme, že jízda v horách po vytrvalých deštích není možná, a tak už po asfaltu jsme odjeli navštívit pevnost Rasnov. Tu jsme si prohlédli jen z dálky a u benzínky v myčce se snažili odstranit vrstvy bláta z podvozku
Hrad Bran byl vystavěn byl v průběhu 14. století a jeho hlavním posláním bylo chránit obchodní stezku, vinoucí se v blízkém údolí. Právě v období, kdy hrad sloužil jako důležitý opěrný bod při bojích s Turky, jej pravděpodobně navštívil Vlad Ţepeş. Ten se proslavil svou urputností při bojích proti Turkům, a především ukrutností při trestání kohokoliv, kdo se mu stavil na odpor. Nespočet nepřátel nechal nabodnout na kůl, či popravit jiným hrůzným, způsobem. Již za svého života si vysloužil přízvisko Dracula, což znamenalo syn draka, či ďábla. Bram Stoker se právě knížetem Vladem inspiroval při tvorbě svého hraběte Drákuly
Další deštivý bivak nás donutil k rozhodnutí vracet se pomalu domů. Průjezdy hlubokých rozbahněných úseků si vybrali svou daň. Výfuk byl úplně placatý, a tak se ho Pavel pokusil alespoň trochu zprůchodnit pomocí místních dělníků pracujících na silnici
Stále prší, silnice Transfagarašan, kterou jsme chtěli projet, je po zimě ještě kvůli sněhu zavřená, ale měli jsme štěstí. Na kraji v příkopě seděl zmoklý medvěd
Nechtělo se nám rychle vracet domů, tak jsme naplánovali zpáteční cestu přes Slovensko, kde jsme v Medzilaborcích navštívili muzeum Andy Warhola
