Uganda 2021-22
Uganda je prezidentská republika, nacházející se ve východní Africe, která hraničí s Keňou na východě, s Jižním Súdánem na severu, s Demokratickou republikou Kongo na západě, se Rwandou na jihozápadě a s Tanzanií na jihu. Součástí Ugandy je i nezanedbatelná část Viktoriina jezera, kterým také procházejí hranice s Keňou a Tanzanií. Uganda je vlastí mnoha různých etnických skupin, z nichž žádná nemá většinu. Nejpočetnější jsou kmeny Ganda a Karamodžong. Hovoří se zde přibližně 40 různými jazyky. Po osamostatnění Ugandy se stala angličtina úředním jazykem. Jazykem s nejvyšším počtem mluvčích je luganda, v dalších oblastech se hovoří místními kmenovými jazyky.
Ne náhodou nazval Winston Churchill Ugandu perlou Afriky. Rozkládá se v oblasti, kde se setkává východoafrická savana s džunglí západní Afriky. Nalezneme zde nejvyšší pohoří Afriky nesopečného původu Ruwenzori, národní park Qeen Elizabeth a v něm kanál Kazinga – místo s největší koncentrací hrochů na světě, u jezera George oblast výbuchových kráterů. V rokli Kiambura lze pozorovat šimpanze v jejich přirozeném prostředí. Safari v afrických národních parcích, mnoho sopečných vrcholů, a také rarita žijící v nepřístupných bažinách, močálech a porostech papyru Viktoriina jezera člunozobec. To vše nabízí Uganda.
V covidovém roce 2021 jsme si pod stromeček dali letecký zájezd do Ugandy. Na Boží hod ráno jsme odjeli ješte se dvěma kamarády na letiště do Prahy. Přestože jsme byli všichni plně očkovaní do letadla nás pustili jen s negativním PCR testem a po příletu na letiště v Entebe jsme museli nejprve absolvovat další test. První tři dny jsme strávili společně s klienty CK Livingstone. Zamířili jsme na sever Ugandy do NP Muchirson Falls.
Mezi hlavní atrakce národního parku Murchison Falls National Park patří řeka Nil a Murchisonovy vodopády. Jejich výška dosahuje až 43 metrů. V nejužším místě mají vodopády šířku pouhých 7 metrů a díky tomu mají v tomto místě ohromnou sílu a doslova tryskají ze skály. Voda se dere na všechny strany. Je to ohromující zážitek. Z výšky jsme viděli, jak se 50 metrů široký Nil vtěsnává do 7 metrů široké soutěsky a jak potom padá do hloubky 40 metrů
CK Livingstone pro nás zajistila ubytování v Paraa safari lodge, což pro nás bylo nezvykle luxusní a hned další den brzy ráno jsme vyrazili na safari
Murchinson Falls National Park byl založen v roce 1952 britskou královnou Alžbětou II a pojmenován podle Rodericka Murchisona, presidenta Královské geografické společnosti v době, kdy byly vodopády objeveny. Nejsou v něm pouze Murchisonovy vodopády, je zajímavý také velkým množstvím různých zvířat, například mnoha žiraf Rothschildových, ale také buvolů, antilop, prasat bradavičnatých, hrochů, a také obrovské množství různých druhů ptáků, včetně jeřába královského, kterého má Uganda ve znaku
Po vydatném obědě v hotelu nás čekala plavba lodí po Victoria Nilu. Z přístaviště Paraa jsme vypluli směrem k vodopádům. Během dvouhodinové plavby jsme pozorovali z bezpečné vzdálenosti hrochy, slony, krokodýly, buvoly a spoustu ptáků
Večer při koupání v hotelovém bazénu nás překvapil příchod divokého slona, který se začal krmit palmovými listy, po chvíli se napil vody z bazénu a zase spokojeně odešel
Butiaba je rybářská vesnice na východním břehu jezera Albert. Během první poloviny 20. století byla důležitým dopravním uzlem, kam se přepravovalo zboží z východní Demokratické republiky Kongo a z Jižního Súdánu lodí přes jezero Albert do přístavu a pak dál až do Mombasy v Keni.V 70. letech význam Butiaby upadl a přístav byl zrušen. Dnes po zvednutí hladiny jezera byly zaplaveny palmy na pobřeží, ze kterého vyrážejí na lov ryb jen místní rybáři
Cestou do Fort Portalu zastavujeme na svačinu a oběd v malých hospůdkách. Poslední společnou noc s klienty CK Livingsone máme v hotelu ve městě Fort Portal
Ruwenzory
Čtvrtý den jsme se rozloučili s CK Livingstone, protože náš hlavní cíl v Ugandě byl trek v pohoří Ruwenzori a výstup na třetí nejvyšší vrchol Afriky Margherita Peak 5109 m vysoký. Ruwenzori je rovníkové, východoafrické pohoří ležící na hranicích Konžské demokratické republiky a Ugandy. Jedná se o nejvyšší africké pohoří nevulkanického původu. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní úbočí Ruwenzori se zvedá nad hladinou řeky Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem pokrytý Margherita Peak někdy nazývaný také Mount Stanley (5 109 m)
V Kasese jsme se setkali s Corneliem, horským vůdcem a majitelem cestovky RutaraTours & Travel LTD, který nás bude doprovázet při výstupu se svým týmem nosičů, guidů a kuchařem. Do hor nás bohužel bez podpůrného týmu nepustí. Útěchou nám může být snad jen to, že jsme dali aspoň na pár dní práci mnoha lidem, obzvláště v období, kdy se sem málokdo odváží.Odpoledne jsme zažily nebývalou podívanou, v hotelu probíhala svatba
Následující den ráno jsme odjeli k bráně do národního parku. Zaregistrovali jsme se a nosiči mezi tím nabalili naše batohy a vše ostatní potřebné na sedmidenní trek po Centrálním okruhu. Jsme čtyři – Daniela, Pavel, Miloš a Dominik. Po krátkém biefingu můžeme vyrazit
Z brány parku v Nyakalengija (1 650 m) do Nyabitaba hut (2 652 m), nás čekalo převýšení cca 1 000 m. Během treku se v Ruwenzori překoná celkem šest vegetačních zón. První je zóna sloní trávy zasahující do výšky 1800 m. Na ni navazuje až do výšky 2500m pásmo horského deštného pralesa. První etapu absolvujeme ještě v pohorkách, které na další dny vyměníme za holínky. V poledne jsme posvačili v malém přístřešku a další hodinu pokračovali po celkem slušném chodníku k první chatě
Chaty, ve kterých budeme v horách přespávat, postavili v padesátých letech ještě Angličané. Ty byly od té doby několikrát opraveny a slouží k docela pohodlnému přespání. S přibývající výškou však jejich komfort klesá.Po příchodu na chatu Nyabitaba hut (2 652 m) se spustil liják. Déšť pak přicházel pravidelně každý den po poledni
Druhý den pochodu už nás množství bahna na stezce donutilo vyměnit pohorky za holínky. Od chaty jsme sešli asi 200 výškových metrů dolů k soutoku řek Mubuku a Bujuku. Odsud začal strmý výstup bahnitou stezkou a do toho začalo pršet. Občas jsme zapadli až po kolena, takže holínky i kalhoty zhnědly vrstvou bahna
Promočení a zablácení jsme po poledni dorazili na chatu John Matte hut (3 414 m)
Ráno vyrážíme na už třetí etapu pochodu s převýšením asi 500 m. Tropický deštný horský prales a zóna bambusů z předchozích dní byla vystřídána zónou obrovitých stromových vřesovců. Rostliny, které u nás dosahují výšky 20 cm, tvoří stromovou vegetaci a dorůstají až do výšky 20 m a jsou obrostlé mechy a lišejníky a propletené liánami, které dávají prostor trsům epifytických rostlin
Třetí den byl opět ve znamení boje s bahnem podél říčky Bujuku a stejnojmenného jezera. Procházíme obrovskými rovinatými bažinami, šlápnutí mimo cestu by znamenalo zapadnout až po pás. Tato obrovská plata zvaná Bigo Bog I. a II. jsou lemovaná stromovitými starčeky. Krása a vyjímečnost tohoto místa kontrastuje s těžkým terénem. Boříme se po kolena do bahna, s výjimkou krátkých úseků chůze po dřevěných hatích
Závěrečné stoupání opět v bahně nás přivedlo k Bujuku hut (3 962 m)
Čtvrtý den ráno jsme pokračovali nad jezerem Bujuku k Elena hut do výšky 4 430 m. Nejprve nám už známým terénem, bahno, bahno a taky kolmé bahno. Výhledy zpět do údolí a krajina kolem nás však odměnily za tu dřinu. Ocitli jsme se v alpínské zóně. Tady se vyskytují jen ty nejodolnější rostliny. Prodírali jsme se lesem obřích starčeků a lobelií
Závěrečný výstup na chatu Elena už vedl víceméně skalnatým terénem. Chatu obklopují už jen ostré skály, a když na chvíli ustoupí mlha, občas se ukáže pohled na ledovce pod vrcholem Margherity. Rychle jsme snědli těstoviny připravené naším kuchařem a zalezli do malé chatičky aspoň trochu se vyspat před zítřejším výstupem na vrchol
Pátý den ve tři hodiny ráno ještě po tmě jsme vyrazili na vrchol. Miloš prohlásil, že nejde a bude spát dál. Čekalo nás převýšení necelých 700 m. Naše trojice doprovázená dvěma guidy stoupala za svitu čelovek skalním terénem v některých úsecích s fixními lany. Za svítání jsme dorazili k ledovci a nasadili mačky. Závěrečný úsek byl už zase po skále. O půl deváté jsme stáli na vrcholu
Na chatu Elena jsme se vrátili po poledni a zjistili, že Miloš je ve velmi špatném stavu a skoro nevnímá. Akutní horská nemoc si vyžadovala jeho okamžitý transport dolů zpět na chatu John Matte. Ten trval celou noc a skláníme se před nosiči, kteří to v tom šíleném terénu dokázali. My dva s Pavlem jsme na chatu John Matte dorazili úplně vyčerpaní po půlnoci.
Na chatě jsme celý den odpočívali a Miloš se dal tak dohromady, že další den byl schopen s námi sejít až ke vstupní bráně v Nyakalengija, kde na nás čekalo auto, které nás odvezlo do hotelu v Kasese
V Kasese jsme zůstali ještě jeden den abychom vyprali a odbahnili naše věci. Cornelius mezi tím sehnal auto s řidičem, kterým jsme pokračovali dál na jih do národního parku Queen Elizabeth.
Národní park Queen Elizabeth se nachází v jihozápadní oblasti Ugandy podél hranice Demokratické republiky Kongo. Rozkládá na ploše 1 978 km čtverečních, rozprostírá mezi jezerem Edward na jihu až k jezeru George na severu, přičemž obě jezera jsou spojena kanálem Kazinga. Ekosystémy jsou rozmanité a zahrnují akátovou savanu, tropické vysoké lesy, slaná jezera a mokřady. Břehy řek navštěvují buvoli, sloni a další kopytníci. Hroši se pasou na vodních rostlinách a krokodýli se často vyhřívají na písečných březích. Hustě zalesněné oblasti samozřejmě usnadňují úkryt lvům a leopardům, kteří čekají na oběti, které přijdou uhasit žízeň. Přestože je národní park vyhledávaným cílem pro pozorování divoké zvěře, nabízí návštěvníkům také esteticky krásnou krajinu sopečných kuželů, kráterů a kráterových jezer
První zastávka byla v Kyambura Gorge, což je soutěska dlouhá 18km, kterou vyhloubila řeka Kyambara do pískovcových usazenin. Je unikátní tím, že v soutěsce roste deštný prales a na okolních pláních je travnatá akáciová savana. Pralesem vede spousta stezek. Některé vyšlapané rangery a turisty, jiné zjevně slony a buvoly. Pod vedením ozbrojeného průvodce jsme procházeli asi dvě hodiny džunglí až se nám poštěstilo pozorovat šimpanzy v jejich přirozeném prostředí
Odpoledne jsme podnikli plavbu po kanálu Kazinga. Kanál Kazinga je 40 km dlouhý kanál, který spojuje jezero Georgeovo a Edwardovo. Z lodi lze pozorovat zvířata a ptáky nejen ve vodě, ale také na břehu
Další den jsme vyjeli k jezeru George a doufali, že uvidíme lvy. Ty jsme opravdu viděli, ale bohužel hodně daleko. U břehu jezera odpočívalo stádo hrochů
Dál jsme pokračovali do oblasti Katwe Crater Explosion Fields. Výbuchové krátery Katwe vznikly jednotlivě sérií prudkých vulkanických explozí za posledních 1 milion let. Některá kráterová jezera jsou slaná, protože nemají žádný odtok. Těží se zde sůl. Dělníci staví solné pánve na okrajích jezera, aby zintenzivnili odpařování a koncentrovali sůl. Černé slané bahno se prodává farmářům jako „solné lízy“ pro dobytek
Život ve vesnici Katwe se odehrává hlavně na tržišti
V Katunguru, ležícím na břehu kanálu Kazinga jsme si pochutnali na skvělém nilském okounu v místní restauraci s výhledem na most přes kanál
Na jihu NP Queen Elizabeth je oblast nazvaná Ishasha kde jsme na fíkovníku viděli odpočívat lva, kterého tu nazývají stromového. Vylézají na stromy, odkud mají výhled do kraje, protože zdejší travní porost je hodně vysoký
Z Ishashy jsme pokračovali dál v cestě na jih. Cestou jsme zastavili na oběd v pouliční jídelně a ochutnali místní specialitu – rolex. Jsou to dvě placky plněné vaječnou omeletou
Do Kisora jsme jeli po úzkých silničkách velmi malebnou trasou. Svahy podél cesty byly pokryty terasovými políčky s úrodnou sopečnou půdou. Z horského sedla Kanaba Gap (2 344 m) jsou krásně vidět sopky na hraničním trojmezí
Ubytovali jsme se v Kisoru kde jsme dokonce našli fungující bankomat a také nakoupili nějaké jídlo a pití
Další den vystoupili na nedalekou sopku Sabinyo. Ta se nachází na trojmezí Uganda, Kongo a Rwanda. Cesta vedla divokou džunglí a velkou část tvořily žebříky z větví. Od návštěvnického centra Ntebeko (2 340 m) vede pěšina po pláni zarostlé křovinami a menšími stromy, kde dříve obdělávali půdu vesničani, než byli po založení parku vysídleni. Pak se pokračuje bambusovými lesy, než se po dvou hodinách přijde do lišejníkového lesa, který je už více zajímavý. Výstup vede na prudších a bahnitějších úsecích po dřevěných žebřících různé velikosti. Svahy této prastaré sopky jsou kompletně porostlé bujnou vegetací. Výstup jsme s Pavlem ukončili na prvním předvrcholu ve výšce 3 423 m, dál na hlavní vrchol o 200 m výše už opravdu stále po žebřících pokračoval pouze Dominik. Celou cestu nás doprovázeli strážci ozbrojení samopaly AK-47
Dál se naše cesta stočila na sever a následující noc jme strávili na ostrově Itambira v jezeře Bunyonyi, kam nás dopravila loďka z vesnice Rutinda. Jezero Bunyonyi, doslovně přeloženo jako místo malých ptáků, je sladkovodní jezero považované za druhé nejhlubší jezero v Africe. Jezero se rozkládá na ploše asi 61 km čtverečních v nadmořské výšce 1 962 metrů. Toto sladkovodní jezero je 25 km dlouhé a 7 km široké s proměnlivou hloubkou mezi 44 metry až 900 metry s 29 ostrovy. Je to jedno z mála jezer v regionu, které je bez bilharzie a bezpečné ke koupání, obklopené terasovitými kopci, které jsou vysoké 2 200 až 2 478 metrů a jsou intenzivně obdělávány
Dál jsme mířili na sever po hlavní silnici, kterou lemují krámky s ovocem a zeleninou, na křižovatkách nabízejí grilovaná kuřata a špízy. Malou zastávku jsme udělali ve vesnici Mpigi, kudy prochází rovník
Večer jsme přes Kampalu, kde nás velice zdržela dopravní zácpa, přijeli do města Jinja. Ninja leží na břehu Viktoriina jezera odkud vytéká Viktoriin Nil, jeden z pramenů Nilu. Díky blízkosti hlavního města se stalo turistickým centrem s četnými dobrodružnými aktivitami pro turisty a tudíž i s velmi drahými hotely. Usmálo se na nás štěstí v Adrift Bungie Jump centru, kde nás velice příjemná servírka nechala postavit stany na zahradě restaurace. Noc ve stanu byla fajn, ale ráno začalo vydatně pršet a déšť nás pak pronásledoval několik dalších dní
Během cesty na sever do Morota přestalo pršet. V poledne jsme poobědvali v malé jídelně v Soroti
V Morotu jsme se ubytovali ve velice příjemném hotýlku. Ráno už nepršelo, a tak se kluci vydali na krátký výstup k vodopádu na svazích hory Moroto. Večer pršet opět začalo, ale to nás neodradilo od další cesty na sever do oblasti Karamodža
Karamodža zůstává jednou z nejméně rozvinutých oblastí, do které se vydává jen málo turistů. Bezpečnost byla kdysi vážným problémem, ale situace se v posledních letech výrazně uklidnila. Úzká rozbahněná silnička do Kotida byla téměř nesjízdná. Po deseti kilometrech jsme poprvé sjeli do hluboké příkopy, ze které nás vytáhla projíždějící Toyota. Prázdné přední kolo bylo nutné vyměnit, a to v tom bahně nebylo snadné. Po dalších pěti kilometrech jsme zapadli znova. Následovalo asi 30 km do Kotida, které jsme projížděli krokem
V Kotidu nám v místním „pneuservisu“ kolo opravili a my mohli pokračovat po malinko lepší cestě dál na sever do Kaabongu. Tam jsme přespali, a protože stále pršelo a cesty se staly nesjízdné, nezbylo než se vrátit do Kotida
Nedaleko Kotida se nachází vesnice Karamodžongů Nakapelimoru. Karamondžongové náleží k etnické skupině, která se živí hlavně chovem skotu, žijí polokočovným způsobem života. Život v regionu zůstal po tisíce let téměř nezměněn. Západní technologie, léky, oblečení, kultura, a křesťanství, jež různou silou ovlivnily zbytek Ugandy, zdejší obyvatele téměř nepoznamenaly. Díky místnímu průvodci jsme měli možnost vstoupit do vesnice za proutěnou ohradou a také do jedné chýše
Přespali jsme v Kotidu a zpět na jih už pokračovali po lepší cestě přes Liru do Soroti. V Ugandě se vaří na dřevěném uhlí, které vyrábí místní v milířích a pak u silnice prodávají v pytlích
Nedaleko Soroti se nachází skalní malby Nyero pocházející z doby před rokem 1250 n. l. Předpokládá se, že je vytvořili lovci a sběrači kmene Batwa. Z vrcholku skalního útvaru, pod kterým jsou kresby ukryty je krásný pohled na okolní krajinu
Den jsme zakončili v Mbale v příjemném hotýlku. Trochu jsme prozkoumali okolí města
Další den už zakončili naše putování v Entebe. Do odletu ještě zbývaly tři dny, ale před odletem jsme museli absolvovat PCR testy, tak jsme se ve zbývajícím čase vydali lodí do močálů a papyrových porostů na břehu Viktoriiného jezera poblíž Entebbe. Tady v hustém porostu žije populace člunozobců, vzácných a prehistoricky vypadajících ptáků. Měli jsme štěstí a za poměrně krátkou dobu jsme jednoho mohli pozorovat. Zahlédnout tohoto prapodivného ptáka je malým snem každého milovníka přírody
A to byl konec naší cesty po Ugandě. S dalším negativním testem na covid jsme spokojení odletěli domů