Bulharsko

Před přejezdem hranic jsme se obávali, jestli nebudeme mít problém kvůli koroně. Nebyl, kupodivu vše proběhlo nečekaně pohodově, jen jsme si hned na hranicích koupili elektronickou známku, která je v Bulharsku nutná nejen na dálnicích, ale i na silnicích první až třetí třídy. První noc v Bulharsku jsme strávili pod dohledem občasných hlídek pohraničníků nedaleko Svilengradu blízko řeckých hranic. Na jihu Bulharska u řeckých hranic leží pohoří Rodopy. V Rodopech se žije chudě, ale čistě, klidně a pomalu. Rodopy jsou velmi rozlehlé pohoří a z hlediska osídlení má dvě odlišné části. Západní část je řidčeji osídlená, mezi vesnicemi jsou mnohakilometrové vzdálenosti. Žijí zde jak křesťané, tak muslimové, ale hlavně to jsou všechno Bulhaři. Východní část Rodop je osídlena relativně hustě. Vesničky jsou malé, ale je jich hodně. Národnostně převažují Turci a vyznávají Islám. Zdejší krajina nám připomínala zalesněnou Šumavu.

První zastávka v Bulharsku byl Ďáblův most (1) přes řeku Arda. Most ze začátku 16. století stojí nyní uprostřed divočiny. Cesta k němu vede jenom z jedné strany, z města Ardino. Původně údajně postaven pro dopravu tureckých vojsk na Balkán. Jedná se o největší starý most v Rodopech. Bivak (2) jsme našli na kopci nedaleko Ardina.

Centrální část Rodop je tvořena vápencem. To znamená krasové útvary a ty nás zajímaly. Ze silnice 197 jsme odbočili na vesnici Trigrad ležící vysoko v pohoří Rodopy v odlehlé oblasti poblíž řeckých hranic. Silnička se vine v hlubokém údolí, které se po pár kilometrech změní na více než půl kilometru dlouhý a 350 metrů vysoký úzký Trigradský kaňon. Po jeho dně teče divoká Bujnovská řeka. Kousek dál za kaňonem jsme přijeli k jeskyni nazvané Ďáblovo hrdlo (3), Djavolske grlo. Podle legendy je Ďáblovo hrdlo místem kde Orpheus sestoupil do Hadesovi říše zachránit svou lásku Eurydiku. Začátek prohlídky vede tunelem vysekaným ve skále, který ústí do obrovského dómu. Osvětlení je sporé, ale již je slyšet hučení nejvyššího podzemního vodopádu na Balkánském poloostrově vysokého 42 metrů. Cesta dál stoupá po schodech vzhůru ke stropu dómu podél vodopádu. Ten je ale schovaný hluboko v puklině, proto je z něj vidět jen kousek nahoře. Prohlídka končí ve skalním bludišti vymletém řekou.

Ve vedlejším údolí nad obcí Jagodina je na útesu nad údolím vyhlídková plošina Orlovo oko. Cesta k ní začíná hned nad vesnicí, ale hluboké vzájemně se křížící koleje nás donutily složitě se otočit po asi sto metrech výjezdu. Našemu těžkému autu hrozilo převrácení a za to nám výhledy z Orlího oka nestály.

Po zhlédnutí předpovědi počasí jsme se rozhodli zůstat v údolí celý další den (4), protože předpovídali velký liják. Nicméně náš stan k markýze nás proti vodě ochránil a my si mohli pochutnávat na grilovaném masíčku a doufat, že se počasí umoudří.

Následující den už se vyčasilo, projeli jsme vinařskou oblastí Melnik. Čekali jsme vinohrady táhnoucí se k obzoru, jak je známe z Moravy, ale zatím jsme viděli jen neupravené vesnice a kolem nich jen pár malých vinic. Přes Melnik jsme přijeli do Roženského monastýru (5) a po prohlídce jsme pokračovali šotolinkou přes oblast melnických pískovcových pyramid do vesnice Zlatolist, kde stojí nádherný hodně starý pravoslavný chrám Sveti Georgi. Po prohlídce jsme se kousek vrátili a v malebném údolíčku strávili noc.

Ráno jsme se těšili do hor. V plánu bylo vystoupit na nejvyšší horu Pirinu Vichren od stejnojmenné chaty, ke které vede silnice z Banska. Ale už cestou tam bylo jasné, že mraky zahalující hory nám to neumožní. Poslední deštivý bivak v Bulharsku jsme našli kousek pod Banskem ve vybydleném chatičkovém areálu na zarostlém parkovišti. Počasí tedy rozhodlo o návratu domů. Ještě jsme si prohlédli Rilský monastýr a vydali se na zpáteční cestu.

Všechny hranice jsme projeli bez potíží a 30. září nás rodina i kamarádi přivítali s pivem a špekáčky v Babicích.

pokračovat na