Turecko – jih – salinoukolemsveta.cz

Turecko - jih

Od Pobřeží Černého moře do Kapadocie jsme naplánovali cestu dlouhou téměř 900 km, tak bylo jasné, že pojedeme alespoň tři dny. My se totiž řídíme podle našeho hesla „nespěcháme.“

U městečka Imrali jsme u řeky Kyzilirmak (1) strávili den odpočinku. Další den jsme si trochu zajeli do Divigri (2), kde na kopci nad městem stojí komplex Ulu Cami a Darusifa (Velká mešita a nemocnice), který byl založen v roce 1228 místním emírem a jeho ženou. Říká se, že je to nejméně navštěvované místo patřící do světového dědictví UNESCO v Turecku. Bohužel jsme viděli pouze nádherně zdobené vchody, protože celá mešita byla pod lešením.

Po další noci strávené u krásné řeky Zamanti (3) jsme přijeli do Kapadocie. Vedro, spousta lidí, všude pokladny na vstupné, stánky s nevkusnými suvenýry a večer prachová bouře, to jsou naše dojmy, tak odlišné od těch vzpomínek na dobu před patnácti lety, kdy jsme Kapadocii navštívili poprvé. Civilizace a turismus velmi rychle postupuje a my se opět přesvědčili, že není dobré se vracet na stejná místa. Nicméně jsme našli romantický bivak na kopci (4), kde byly skupiny skulptur připomínající menhiry. Ráno jsme pozorovali desítky balonů vznášejících se nad skalními útvary v údolí.

Kapadocii však není jen nejnavštěvovanější část kolem Goreme, ale existuje několik odlehlých míst, která jsme navštívili. Nejprve údolí Soganli (5) s mnoha byzantinskými kláštery. Jsou vytesané do skal lemující údolí a uvnitř je spousta poměrně zachovalých fresek s tematikou z Kristova života.

Asi 10 km od města Nikde ve vesnici Gumusler (6) je ve skále vytesaný klášter s mnoha dobře zachovalými freskami. V hlavním kostele je zobrazena údajně jediná Panna Maria, která se usmívá. Velké nádvoří je obklopeno jeskynními příbytky a pod ním se nachází rozlehlé podzemní chodby.

Z Kapadocie jsme se rozhodli pokračovat ke Středozemnímu moři přes NP Ala Daglari. Ala Daglari je část pohoří Taurus nedaleko jižního pobřeží Turecka. Jeho nejvyšší vrcholy dosahují nadmořské výšky až 3 500 m (nejvyšší z nich je Demirkazik 3 756 m). Místní bělavé vápencové štíty daly oblasti pojmenování „Turecké Dolomity“. Původně jsme plánovali nějaký trek, ale bez mapy se zdály divoké vápencové štíty nedostupné. Noc jsme strávili na planině v podhůří (7), ráno se pokochali vycházejícím sluníčkem a už se těšili na vyhřáté pláže Středozemního moře.

Cesta k moři do Alamuru vedla přes vápencovou skupinu hor Akcali patřící do pohoří Taurus. První den jsme jeli přes Karaman do Ermeneku (8), kde jsme zabivakovali v borovém lesíku nad přehradou a pak pokračovali dál přes hory. S blížícím se pobřežím se krajina měnila. Borové lesy a vápencové skály nahradily plantáže a skleníky, kde se pěstovaly banány.

Po troše pátrání podél pobřeží jsme objevili nádhernou opuštěnou pláž (9). Šotolinou jsme sjeli asi 300 výškových metrů z pobřežní silnice až dolů na písek. Tam jsme si tři dny užívaly sluníčka, plavání a večerních ohníčků.

Vedro přes den ale pomalu začalo být nesnesitelné, a tak jsme odpočati pokračovali podél pobřeží až do Alanye a odtud znova namířili do vnitrozemí do NP Koprulu kaňon (10). Kaňon je krásný, ale bohužel celý lemovaný hospodami a raftaři. Navíc byl víkend, tak i lidí bylo více, než nám bylo milé, a to zde nabyli žádní zahraniční turisté. Odjeli jsme proto dál a na břehu řeky našli pěkný bivak.

Další den jsme pokračovali na sever a nedaleko Isparty si prohlédly zachovalé a částečně zrekonstruované ruiny starověkého města Sagalassos (11). Sagalassos se rozkládá na horském svahu hory Ak ve výšce kolem 1500 m n. m., odkud je nádherný výhled na široké údolí plné pastvin a políček. Na takových nedobytných místech zakládali svoje města Pisidiové zhruba na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr. Sagalassos byl určitou dobu jejich hlavním městem. Roku 333 př. Kr. město dobyla armáda Alexandra Velikého. Od roku 133 n. l. město ovládali Římané, z jejichž doby také pochází většina velkolepých staveb. Po roce 395 si Sagalassos podmanili Byzantinci, ovšem na nepříliš dlouhou dobu, protože následkem ničivých zemětřesení a zhoubné epidemie město nezastavitelně upadalo. Nakonec bylo v 7. st. opuštěno definitivně. Dnes leží většina staveb v ruinách, ale tým belgických archeologů se už od roku 1990 snaží o jejich rekonstrukci, takže některé jeho zásluhou opět stojí. Dominantní stavbou je velký amfiteátr s kapacitou přes 9000 míst, který přečkal téměř bez úhony všechny katastrofy.

Po prohlídce starověkého města Sagalassos jsme se rozhodli, že v Turecku pomalu končíme. Za dva dny jsme dorazili do Cardaku (12) a odsud se přeplavili trajektem přes Marmarské moře a pak pokračovali dál k Bulharským hranicím (13), a ještě tentýž den je překročili.

pokračovat na