Turecko - Kačkar

Mapa Turecko Kackar1

Od Araratu jsme zamířili na sever do pohoří Kačkar, s cílem vystoupit na nejvyšší vrchol Kačkar Dagi (3 931 m). Přes Erzurum jsme přijeli do údolí řety Tortum a tam kousek před Uzundere vyjeli po prašné cestě nad údolí a našli malou loučku na bivak (1). Pavel se v noci vzbudil jakýmsi šramotem a tvrdil, že je venku medvěd. Těch je podle domorodců v tureckých horách spousta. Asi si pochutnával na jablkách nedaleké jabloně.

Následující den jsme pokračovali podél řeky Tortum a pak odbočili na Yusufeli a Barhal (2). Pár kilometrů pod vesnicí Hevek jsme zůstali dva dny u divoké říčky (3). 31.srpna jsme lahvinkou bulharského vína oslavili 41.výročí naší svatby a 2.září odjeli do hor.

Ve vesnici Olgunlar (4) jsme nechali auto a s batohy nabalenými na tři až čtyři dny stoupali v úmorném vedru do tábora Dilberduzu (5). Jen jsme postavili stan, začala veliká bouřka, která trvala až do pozdních nočních hodin. Ráno však bylo azuro a my v sedm hodin vyšli na túru. Nejprve jsme stoupali do prudkého kopce asi 450 výškových metrů k jezeru Deniz Golu poté do sedla nad ním, odkud jsme již uviděli vrchol Kačkar Dagi (6). Ze sedla jsme museli sestoupit do doliny a tu přejít po velmi nepříjemném suťovisku. Naštěstí neznatelná cesta k úpatí kopce byla značena mužíky. Jižní stěnou jsme lavírovali jednoduchým lezeckým terénem až na vrchol s velkou tureckou vlajkou. Celkové převýšení z tábora bylo 1100 m. Slunečné počasí nám dopřálo úžasné výhledy na všechny světové strany. Sestup do tábora byl rychlý, ale velice únavný. Následující den jsme sešli k autu a odjeli si odpočinout a vyprat k říčce do údolí.

Na 6.září jsme naplánovali projet zajímavé šotolinové cesty v jižních údolích Kačkaru nad Barhalem , které vedly k hřebeni Altiparmak (7) (8). Byli jsme překvapeni krásnými horskými scenériemi. Úzká šotolinová cesta se kroutila v prudkých serpentinách údolími i po úbočí hor. Projeli jsme pár osad s dřevěnými domky a ve vesnici Altiparmak jsme si prohlédli křesťanský gruzínský kostel z 10.století, který dnes funguje jako mešita.

Bivak u říčky Firtina

Následující den jsme se rozhodli opustit jižní stranu Kačkaru a přejet na sever k Černému moři. Nová silnice podél řeky Coruh je vedena střídavě tunely a po mostech, takže nádhernou soutěsku jsme zahlédli jen občas. Přes Artvin jsme dojeli do Hopy a podél pobřeží Černého moře do Andersenu, kde jsme odbočili na jih zpět k horám. Kousek za Camlihensinem jsme na břehu říčky Firtina přespali (9).

Na další den jsme naplánovali přejez hor z Ortankoy přes hřeben a zase zpět k moři do Rize. Nejprve nás dobrá asfaltka dovedla k Zil Kale (10). To je původně dřevěná pevnost ze 6. stol., která byla ve 13. stol přestavěna na strážní hrad. Dál už vedla jen šotolinová cesta dál do hor (11). Serpentýny stoupaly až do výšky 3000 metrů. Přišly mraky a my se v mlze těžce orientovali, ale díky ní jsme neviděli hrůzné prudké srázy pod námi. Po asi osmdesáti kilometrech adrenalinové jízdy jsme se dostali na horskou betonovou silničku a po ní sjeli do údolí. Obě strany údolí byly porostlé čajovníky a dole u řeky ve vesnicích stály továrny na výrobu čaje. Podél řeky Guneisu jsme přijeli na pobřeží nedaleko Rize. Zabivakovali jsme u rybářského přístavu (12) a na další den naplánovali cestu na východ do Kapadocie.

Podle mapy měla cesta do Kapadocie vést po silnicích první a druhé třídy, a tak jsme čekali jen nudný přejezd. Jenže silnice nás zavedla do hlubokého údolí, nejprve krásná asfaltka přešla v šotolinu vinoucí se po straně údolí až na jeho konec, a tam překročila potok. Vyjet na druhé straně uzoučké serpentýny nad téměř kolmým pětiset metrovým srázem kamenitou cestou byl opravdu velký adrenalin. Nahoře byla cedule jednosměrka a zákaz vjezdu ve směru zpět (13). Vystoupali jsme do výšky asi 2500 m a tentokrát bez milosrdné mlhy. Někde u vesnice Kilickaya jsme vjeli na asfalt a odechli si.