Kosovo
Na kosovských hranicích je dlouhá fronta. V Kosovu neplatí naše zelená karta, a protože naše auto je větší než běžný osobák, kupujeme místní povinné ručení za 77 euro a pak už bez problémů vjíždíme do země. Je to tak trochu jiný svět, než jsme zatím na Balkáně poznali. Perfektní silnice, nové domy, obchodní centra a průmyslové zóny na okrajích větších měst a levné bufety s kebaby.
Přibližně pět kilometrů západně od kosovského města Prištiny se rozprostírá kotlina Kosovo pole. Tady se před 620 lety odehrála veliká bitva, ve které se střetla armáda Osmanské říše se srbskými vojsky.
Datum 28. června 1389 je jedním z nejdůležitějších momentů srbských národních dějin. V úterý na svátek svatého Víta se spojenecká vojska Srbů, Bosňanů, Albánců a Bulharů střetla s osmanským sultánem Muradem I. Do rozhodující bitvy je vedl nejmocnější srbský kníže Lazar Hrebeljanović, který velel srbskému vojsku, jež neslo největší tíhu tureckého náporu. Dosud není zcela jasné, jak bitva probíhala. Ačkoli výsledek bitvy zůstal nerozhodný (padli i oba vrchní velitelé), další činy uherského a polského krále Ludvíka I. z Anjou znamenaly oslabení křesťanských spojenců, díky nimž si Osmané upevnili své pozice na Balkáně.
Gazimestan (Místo pro hrdinu) je název prostranství a památníku, nedaleko od místa bitvy na Kosově poli. Památník byl vybudován v roce 1953 a má podobu středověké věže. Vysoký je 25 metrů. Do roku 1999 se jednalo o kulturní památku. Po válce v Kosovu a vyhlášení nezávislého kosovského státu v roce 2008 je Gazimestan hlídán, stejně jako řada dalších objektů spojených se Srby v Kosovu, mezinárodními jednotkami. Od roku 2010 tuto službu vykonává kosovská policie, proto se musíme prokázat cestovními pasy.
Z Prištiny pokračujeme do města Peja, které je výchozím místem do kosovské části Prokletie. Oblast kolem hlubokého kaňonu řeky Lumbardhi se nazývá stejně jako kaňon Rugovo.
Rugovskou soutěsku vyhloubila řeka Lumbardhi. Hloubka soutěsky se pohybuje až okolo 1000 m a délka činí 25 kilometrů. Údolím řeky vede silnice, kaňon začíná být úzce sevřený asi po šesti kilometrech. V jeho údolí se nacházejí v létě osídlené chaty a několik vesnic. V místě, kde se kaňon rozšiřuje odbočíme po kamenité cestě do srázu a objevíme zajímavé místo s výhledem do soutěsky. Jedná se o nedostavěné betonové torzo snad hotelu. Docela pěkná plošinka na bivak.
Soutěskou Rugovo se vracíme do Peje. Cetou obdivujeme skalnaté stěny s vodopády. Z Peje pak pokračujeme do Dečanu asi 2 km od města v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a respektovat zákaz fotografování.
Po prohlídce kláštera pokračujeme dál. Cesta kolem stoupá údolím říčky Dečanska Bistrica vzhůru do hor. Kosovská část Prokletije je snad ještě méně popsaná než albánská a černohorská část. Kromě pastevců, kteří zde tráví čas od konce jara do konce léta, do hor moc lidí nechodí. Míjíme vodní elektrárnu a restauraci se zahrádkou. Neustále stoupáme a nabíráme výšku. Široká prašná cesta je plná výmolů a velkých kamenů. U rozcestníku turistických cest odbočíme do lesa ve snaze nalézt místo pro dnešní bivak. Cesta se výrazně zúžila a prach se místy mění v bahno. Když už to chceme vzdát, objeví s paseka s několika sruby, být to v Česku, řekneme chatová osada, ale tady v Kosovu bychom to nečekali.
Paseka je však poměrně svažitá, proto se utáboříme hned vedle jednoho stubu, kde nacházíme rovinku pro auto. Podle naší mapy sem cesta vůbec nevede, ale místo je značené jako Kozhnjer.
Z horské paseky sjíždíme zpět stejnou cestou do Dečane a pokračujeme přes Junik, do Dakovice, a hledáme hospůdku na oběd. Cestou míjíme několik starých, dnes už nepoužívaných tureckých mostů. Ve vesnici Gadarishi hned u silnice zastavíme a k velkému překvapení nás v hospodě osloví plynnou češtinou Alex, který žil léta v Olomouci. Pozval nás na oběd, vyprávěl o svých bratrancích, kteří v Brně provozují zlatnictví a také nám povídal, jak bojoval v armádě UCK, jak byl 15 let v kriminále a jak kosovské rodiny drží pospolu a vzájemně se podporují.
Po obědě už pokračujeme s malou zastávkou u mostu přes Bílou Drinu, ze kterého obdivujeme 45 m hluboký kaňon, do Dragaše jehož albánský název Šarri se vztahuje k planině Šar, kterou je město obklopeno.
Šar planina je pohoří nacházející se na hranicích Makedonie a Kosova. Malou částí zasahuje i do Albánie. Nejvyšším vrcholem je Titov vrh (2 747 m n. m.). Oblast hor je známá chovem psů, plemena Šarplaninec.
Z Dragaše vedou do nejjižnějšího výběžku Kosova dvě silnice. My si vybíráme tu do Brodu. Za Brodem je lyžařské středisko a velký hotel. Zkoušíme celý areál objet a najít cestu do hor, ale vždy nás zastaví plot. Budeme se muset vrátit zpět do Dragaše, ale už se přibližuje večer, a tak zastavíme na noc na louce u potoka nedaleko Brodu.
Z Dragaše jedeme do vesnice Restelica, která je nejjižnější vesnicí v Kosovu, nachází se ve výšce 1550 m nad mořem. Projedeme vesnicí a stoupáme dál do hor. Kolem nás nekonečné travnaté pláně v nadmořské výšce 2.000 metrů a vrcholky kopců s výškou 2600m. Pár kilometrů od Makedonské hranice otáčíme, protože podle našich informací, bývalý hraniční přechod je zrušený a dostali bychom se do velkých problémů, pokud bychom přejeli do Makedonie tudy
Vracíme se zpět do Dragaše, kde objevíme maličký bufet, ve kterém si objednáme obrovskou porci naší oblíbené pleskavice. Přes Prizren údolím řeky Lepenci pokračujeme do Kačalniku a dál k makedonským hranicím. Cestou potkáváme památníky připomínající masakry z války se Srbskem. V údolí velkoryse staví dálnici, spousta mostů a tunelů. Pracovní nasazení se s tím na D1 vůbec nedá srovnat, jako bychom ani nebyli na Balkáně.
