Maroko návrat – salinoukolemsveta.cz

Západní Sahara a Maroko - návrat

Západní Saharou jsme se vraceli opět po pobřežní silnici. Jediné rozptýlení pro nás bylo setkání se třemi hochy z Plzně, kteří mířili ve staré škodovce do Dakaru. Jinak opět jen asfalt a poušť. Rozhodli jsme se pro změnu zkusit projet z Al -Ajúnu(2) vnitrozemím na východ napříč Západní Saharou do jižního Maroka. Na Mapách.cz jsme naplánovali cestu, která by měla být bez problémů sjízdná. A taky byla, aspoň ze začátku. Nejprve úplně nová asfaltka, občas zavátá pískem a duny se musely objíždět volným pouštním terénem. Pak asfalt přešel v šotolinu, ta někde u Hagounie(3) v cestu ve výstavbě, a nakonec už zbyla jen kamenitá poušť s náznaky několika kolejí od aut. Navigace ukazovala sice naši polohu, ale žádnou cestu v okolí.

Taky jsme si vzpomněli na varování, že se v různých oblastech Západní Sahary nachází ještě miliony nevybuchlých min, které s sebou unáší písek a duny, a proto je prakticky nemožné jejich přesné zmapování. Je proto důležité, hlavně v jižní části Západní Sahary, se nepohybovat mimo vyježděné trasy.

Nakonec jsme se trochu váhavě rozhodli nevracet se zpět, ale zkusit jet na sever pouští, kde jsme tušili silnici a civilizaci. Nezřetelné stopy pneumatik a pár velbloudů nám dávalo naději, že nejsme úplně ztraceni. Dopadlo to dobře (jinak bych asi tyto řádky nepsala), po několika hodinách jízdy volným terénem podle intuice jsme narazili na místní asfaltku, která nás dovedla do Maroka kousek za Tan-Tanem(4) k super bivaku u staré zříceniny.

Cestou na sever jsme projížděli pohořím Antiatlas, následovalo Džebel Sahru. Sopečné pohoří plné hlubokých kaňonů a bizarních skal. Má zcela jiný charakter než jiná marocká pohoří, příkladem může být obrovská skalní věž Bab N´Ali(6) 1 587 m vysoká.

Za Tinghirem jsme odbočili do vyhlášené soutěsky Todra(7). Je to kaňon, oddělující Vysoký Atlas od pohoří Džebel Sahro. V nejužším místě je jen zhruba deset metrů široký, s 300 metrů vysokými svislými skalami. V současnosti vede kaňonem řeky Todry asfaltová silnice lemovaná stánky, kde Berbeři nabízejí své zboží stovkám Číňanů s foťáky.

Silnice pokračuje za nejužším místem dále do vesnice Tamtattouchte, kde jsme odbočili na šotolinu. Nádherná asi 45 km dlouhá, a ne zrovna moc lehká offroad cesta vedla přes hřeben a sedlo Tizi n’Uguent Zegsaoun 2639 m do další doliny. Cestou jsme potkali několik berberských stanů, umístěných pod skalnatými převisy. Kočovníci tady na opravdu sporé vegetaci pasou svá stádečka koz

Dál jsme projížděli kamenitým korytem vadí až do vesnice M’Semrir, kde začíná asfaltka procházející soutěskou Dades(7). Ta sice není tak monumentální, jako Todra, ale nám se líbila daleko víc.

Listopad se překulil do druhé poloviny a noci i rána v horách začaly být hodně studené. Na vrcholcích byl vidět sníh a teplota po ránu u jezera Tislit(8) klesla na 6 pod nulou. V NP Ifran(9) zase byly zbytky sněhu po nedávné vánici a pomalu se začalo i nebe znova kabonit.

Rozhodli jsme se jet tou nejkratší cestou ke Středozemnímu moři, kde snad bude lépe. Cestou jsme navštívili ruiny města Volubilis(10), které jsou nejznámější římskou památkou v Maroku. Legendy tvrdí, že to bylo i hlavní město bývalého království Mauretánie. Město bylo založeno již ve třetím století před Kristem, kdy bylo obýváno Berbery, původními obyvateli severozápadní Afriky. Později zde také sídlili Féničané i Kartáginci a v roce 42 n.l. bylo celé území anektováno Římskou říší. Římané zde dlouho nepobyli, nicméně město se v té době nejvíce rozrostlo a v době největšího rozmachu jej obývalo kolem 20 000 obyvatel. Volubilis byl nejodlehlejší základnou celé Římské říše. Mezi nejvýznamnější památky areálu lze počítat Vítězný oblouk, Kapitol, lázně, baziliku a samozřejmě nespočet zachovaných mozaik v pozůstatcích budov.

Cestou na pobřeží je nutné přejet pohoří Ríf, kde vznikla díky Čechům nová horolezecká oblast s více než 100 cestami v 10 krásných sektorech a vysokých stěnách údolí Caiat(11). Stěny až 300 metrů, skály, skalky i bouldry z vápence v nepřeberném množství. Díky stále trvajícím dešti jsme se na skály pouze podívali ze silnice a pokračovali dál.

V první vesnici u Středozemního moře jsme zašli do hospůdky na oběd, nakoupili olivy, fíky a datle. A protože předpověď počasí na následující dny nedávala naději na zlepšení, rozhodli jsme se po 87 dnech cestování pro návrat tou nejrychlejší domů.

Návrat jsme oslavili s marockým toulavým vínem.

pokračovat na