Mauretanie

Po třech dnech jsme se přiblížili k hranicím Mauretanie(1). Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká, příprava nebyla žádná, protože rozhodnutí navštívit Mauretanii nás napadlo až cestou, kdy už jsme ani neměli přístup k internetu. Měli jsme sice marockou datovou kartu, ale Západní Saharu operátor moc nepokrýval. Přijeli jsme k hranicím, a to byl teda masakr. Všude plno kamionů a obrovské množství vraků aut. Na marocké straně jsme mimo jiné museli absolvovat obrovský skener pro kamiony a asi deset razítek na různá lejstra. To vše však nebylo nic, proti mauretánské straně. Už přejezd územím nikoho nám vyrazil dech. Silnice skončila po pár metrech a dál už auta i kamiony volně hledali každý svou cestu docela fest offroad terénem do brány celnice. Tam se nás hned ujal „převaděč“. Chlapík, který za úplatu vyřídí víza a povinné ručení a spoustu dalších razítek. Jenže bylo poledne a úředníci odpočívali, tak se to všechno protáhlo na skoro tři hodiny.

Nicméně jsme ten den odpoledne ujeli ještě asi 350 km podél pobřeží a našli bivak u oceánu. Už tam parkovali dva Francouzi, a to byla výhra. Po třech panácích babické slivovice nám nahráli do navigace různé trasy, po kterých se jel v Mauretanii Dakar. A bylo rozhodnuto o další cestě.

Po dnu koupání ve vlnách Atlantického oceánu jsme vyrazili přes hlavní město Mauretanie Nuakšott(2) do pouště na severovýchod k městečku Atar. V Nuakšottu jsme po dlouhém hledání našli funkční bankomat a vybrali místní měnu Mauretánskou Ouguiya čti ukíjá. Poměrně malé centrum zahrnující vládní budovy, prezidentský palác, několik výškových budov předních mauritánských podniků a několik hlavních ulic obklopuje rozlehlá zpustlá zástavba domů podobajících se více chatrčím. Před odjezdem z Nuakšottu jsme ještě doplnili nádrže naftou, sice velmi levnou, ale taky velmi špatnou. Čekalo nás několik dnů euforie jízdy po kamenitých pouštních pláních, obrovských i menších dunách, písečných údolích i uzoučkých serpentinách přes sedla v horách podobných těm v Coloradu. Projížděli jsme oázy a malé osady v poušti, potkávali velmi příjemné lidičky a uhýbali velbloudům.

Cesta do Ataru(3) je jedna z mála asfaltových silnic ve vnitrozemí. Navigace nám ukázala, kde máme odbočit do pouště a po chvíli hledání jsme našli nezřetelné stopy po pneumatikách. Blížil se večer a my museli bivakovat. Následující den nás čekal průjezd první z nahraných tras přes Passe de Tifoujar a dál přes White Valley zpět na asfaltku vedoucí do Ataru v celkové délce 210 kilometrů. .

Trasa přes Passe de Tifoujar

První den se písečná poušť s dunami střídala s kamenitými úseky, stále jsme před sebou měli mělké vyježděné koleje. Občas jsme projížděli skromnou oázou s několika chatrčemi nomádů. Zabivakovali jsme nad hlubokou roklí v sedle Tifoujar.

Ráno jsme sjeli dolů asi 200 výškových metrů do písečné rokle lemované vysokými dunami a pokračovali do White Valley. Občas jsme ztratili cestu, ale navigace nás spolehlivě vrátila zpět na trasu. Tato část byla více písečná, přejížděli jsme vysoké duny a brodili se hlubokým pískem. Pak se poušť pomalu, měnila písek střídalo kamení a také jsme míjeli několik oáz a vesnic. Několikrát za den jsme vypouštěli a zase nafukovali pneumatiky.

Po poledni jsme dorazili k asfaltce. Tam si Pavel všimnul, že kolem předního diferenciálu kape olej. Vlezl pod auto a zkoumal, odkud. Zastavil u nás projíždějící řidič a spolu s Pavlem usoudili, že to není proražená vana, ale netěsnící gufero. Stačilo vyřadit přední náhon a už nic neteklo. Dál jsme řadili čtyřkolku jen v nejnutnějším případě, ale naše Šalina i tak zvládala těžký terén následujících dní levou zadní.

Po docela slušné asfaltce jsme pokračovali nádhernou krajinou plošiny Adrar do městečka Atar. Adrar je vyprahlá náhorní plošina, plný nádherné pouštní krajiny. Tento region se svými skalnatými roklemi, horami a nekonečnými dunami je členitý a malebný. Zvedá na více než 700 m nad mořem těsně východně od Ataru poblíž průsmyku Amojjar směrem do Chinguetti, ztrácí nadmořskou výšku a stává se písečnou pouští s dunami na jih a východ. Adrar je obydlen od pradávna, a právě jeho nedostupnost způsobila, že se zde dochovala domorodá kultura, původní stavby nebo aspoň jejich zbytky a tradiční způsob života.

Ještě pře Atarem jsme bivakovali u téměř vyschlé přehradní nádrže. V Ataru jsme vyměnili peníze u místního vexláka, nabrali naftu a vodu a hlavně nechali přivařit upadlý výfuk, který stejně musel Pavel další den přidrátovat.

Trasa přes Passe d´Amogjar

Z Ataru jsme se rozhodli jet do Chinguetti po staré karavanní cestě přes průsmyk Amogjar. Trasa objížděla po ploché kamenité poušti horský hřeben s druhým nejvyšším vrcholem Mauretanie Teniaggoûri 815 metrů vysokým. V poledne jsme zastavili pod opuštěným stromem, v jehož stínu jsme posvačili. Pavel najednou zahlédl u auta hada. Ten se proti němu postavil. Já běžela pro foťák. Had mezi tím vlezl nejprve ke kolu, pak pod auto, a nakonec zalezl někam do povozku. Všechno jsme sbalili a vyděšení pokračovali v pouští dál. Nálada spadla pod nulu. Co když nám vleze do kabiny, určitě je jedovatý, jak ho vyženeme? To se nám honilo hlavou celých dalších 50 km. Těžkým terénem, který nám chvílemi dal zapomenout na hada, jsme stoupali nejprve korytem vyschlého vadi, pak serpentinami po velmi úzké a rozbité cestě až do průsmyku Amogjar. Na vrcholové plošině stojí rozpadlá pevnosti Fort Sagan. Tam jsme zastavili a opět se přesvědčili, že máme víc štěstí než rozumu. Při čurání vedle auta najednou vidím hada, jak leze ven. Pavel rychle skočil do auta a vycouval daleko od hada a oba jsme se konečně uklidnili. Až doma jsme hledali jméno hada. Nejspíš se jednalo o velmi jedovatou zmiji egyptskou. Pustili jsme si Tučného písničky a plni adrenalinu jeli po prašné cestě plné odporných rolet do Chinguetti.

Starobylé město Chinguetti(4) se starou mešitou je považováno za sedmé nejsvatější město islámu. Přijeli jsme na nějakou oslavu, byla tam státní televize, přijel prezident a my se procházeli mezi stany se suvenýry.

Trasa podél železniční tratě

Z Chingetti do Ataru jsme se vraceli po nepříjemné roletě, která se nad průsmykem Ebnou alespoň přes největší serpentýny změnila na pár kilometrů na asfalt. Z Ataru jsme vyrazili na poslední trasu v Mauretanii. Zpět do Maroka jsme se rozhodli projet podél hranic se Západní Saharou po staré cestě podél železniční trati. Vlak přepravující železo ze Zouerate ve vnitrozemí k pobřeží do Nouadhibou, je pravděpodobně nejdelší vlak na světě s délkou 3 km. Celá souprava se skládá z více než 200 vozů a tří nebo čtyř lokomotiv.

Stará cesta byly jen občasné koleje v písečné poušti, často zaváté pískem. Museli jsme dávat veliký pozor, protože blízko tratě byly v písku schované zbytky kolejnic a dál od tratě zase nebezpečné trsy velbloudí trávy. Ale i tak si Pavel řízení velmi užíval. Občas se ručička tachometru blížila sedmdesátce a občas jsem ze sedačky vyletěla až ke stropu při skoku přes dunu. Bivakovali jsme u druhého největšího kamenného monobloku na světě u Ben Amera(5), vysokého 350 m, kde nás ráno probudila písečná bouře. Naštěstí brzy přestala a my mohli pokračovat dál. Viděli jsme dva nekonečně dlouhé vlaky, několik vesnic, velbloudy, zabloudili do osamělého vojenského stanoviště a nakonec podvou dnech a 562 kilometrech přijeli k pobřežní silnici.

pokračovat na