19.října jsme se přeplavili z Evropy do španělské enklávy v Africe do Ceuty(1). Po třech hodinách strávených na marockých hranicích se setmělo a my naštěstí objevili kousek dál kemp. Ráno jsme odjeli do Rabatu, hlavního města Maroka. Cestou jsme pojedli v místním vesnickém bufáči a zastavili v neznámé vesnici na slavnosti se spoustou koní, na kterých jezdci předváděli své umění.
Ten den jsme měli tři setkání s policií. První nás zastavila hlídka měřící rychlost a policajt se s úsměvem na rtech ptal, zda jedeme rallye nebo jsme turisti. Překročili jsme rychlost o 7 km, ale pustil nás dál se slovy pomalu, pomalu. Druhé setkání bylo v Rabatu(2), kde jsme hledali neexistující kemp. Policista se nás velice ochotně snažil pomoci, ale kemp jsme stejně nenašli. Vrátili jsme se asi 30 km zpět před Rabat do piknikového lesíka. Už byla úplná tma, rychle jsme našli rovné místo, vysunuli stan a před autem začali popíjet pivko. Nedaleko od nás parkovalo docela dost aut. Najednou přijela s rozsvícenými majáčky policie a anglicky mluvící policajt nám zcela rezolutně, ale velice slušně oznámil, že tady spát nemůžeme, že pojedeme za ním a budeme spát u policejní stanice v bezpečí. Nezbylo nám než se sbalit, pivo prý můžeme dopít na stanici. Následovali jsme policejní auto po dálnici a k našemu zděšení najednou na kruhovém objezdu policajti spustili majáčky a houkačky naplno a vjeli do protisměru a my docela vyděšení za nimi. Asi po kilometru jsme odbočili na plac před stanicí. Tam se s námi rozloučili a popřáli nám dobrou noc. Dopili jsme pivo a šli spát.
Z Rabatu jsme odjeli k vodopádům Ouzoud. Cestou jsme bivakovali v olivovém lesíku u rozestaveného milíře. Milířníci, kteří ráno přišli se s námi velice přátelili. Zatím jsme potkali pouze milé a přátelské lidi, představa mnoha Čechů, že muslim je nebezpečný, je velmi hloupá. Krásnou asfaltovou klikaticí jsme stoupali pohořím Středního Atlasu k vodopádům Ouzoud, které bývají označovány za nejkrásnější a největší v Maroku. Své jméno dostaly podle oliv, které se v oblasti pěstují. Jsou vysoké 110 metrů a jejich vody vytvářejí řadu tůněk a jezírek. Cestu k vodopádům lemuje plno hotýlků, kavárniček a obchůdků a také spousta turistů.
Po příjezdu do Marrakéše(3) jsme řešili problém. Chtěli jsme se ubytovat v Medině, ale autem se tam nedalo vjet. Na parkovišti za branou do Mediny nás odchytil hotelový náhončí, hned nás zavedl do nedalekého hotýlku. Líbil se nám, ale museli jsme smlouvat o ceně a taky řešit bezpečné parkování auta. Náš náhončí sehnal hlídače parkoviště a ten za 15 euro slíbil hlídání. Snad u toho auta i spal.
V Marrakéši jsme dva dny prozkoumávali starou Medinu, viděli stovky obchůdků s textilem, koženými výrobky, jídlem, ovocem, řeznictví, čajovny…krásné, ale únavné. Nejzajímavější byly smradlavé koželužny. Kolem koželužen se šíří velmi silný zápach – do pečlivě umíchaných louhovacích směsí se totiž stále přidává holubí trus. Tak jsme si říkali, že ti chlapi na tom musí být hodně špatně, když jsou ochotni dělat takovou práci. Puch je opravdu strašlivý, pracovní podmínky dělníků jsou hrozné. Jen v holínkách a rukavicích, do kterých stejně nateče, stojí do půlky stehen v betonových nádržích, ponoření v chemikáliích. Všude se válí zbytky nevydělaných kůží, chumáče srstí, všude podezřele zabarvené louže čehosi. Pár fotek a rychle pryč nejlépe do hor.
Nejslavnější silnice přes Vysoký Atlas vede z rozsáhlých plání obklopující královské město Marrakech až do průsmyku Tizi-n-Tichka (2 260 m)(4), který je nejvyšším silničním průsmykem v Maroku. Místní obyvatelé podél cesty nabízí ke koupi polodrahokamy obarvené na různé barvy. Kousek pod sedlem jme odjeli asi kilometr šotolinou a na hřebeni přespali. Údolím, které je vidět dole pod průsmykem, vede silnice ke kasbahům Telouet a Anemitér a nejznámějšímu a Ait-Benhaddou.
Do údolí vede silnice nádhernou soutěskou do Telouetu, hlavního sídla místních vládců Glaouiů. Dnes se již v roce 1956 opuštěný kasbah pomalu rozpadá. Přesto je stále možné shlédnout jeho vnitřní prostory, které umožní představit si bohatství a moc slavného rodu.
V Ait Benhaddou(5) se nachází nejznámější kasbah, který je po ochranou UNESCO a stal se kulisou pro mnohé filmy. Je také velmi turisticky populární, a tak jsme se na vrchol kopce, na kterém stojí, proplétali davy Číňanů. Rychle pryč odsud.
Našli jsme zkratku mezi silnicemi a po bivaku v poušti jsme konečně zamířili do hor.
Ve vysokém Atlase jsme strávili hodně výživný týden od 26. do 31.října. Pro výstup na Jebel Toubkal(6) jsme zvolili netradiční nástup od jihu, od jezera D´Ifni s tím, že musíme nejprve přejít přes hřeben na chatu Toubkal a teprve pak vystoupit na vrchol. Jezero D´Ifni je největší marocké horské jezero v nadmořské výšce 2 295 metrů.
Zabivakovali jsme na cestě kousek pod jezerem dali jeden den na odpočinek. Kolem nás procházela stáda ovcí a pasáčci. Vyšli jsme se podívat na jezero, a i přes ledovou vodu si v něm zaplavali.
Další den ráno jsme vyrazili na první etapu výstupu na Jebel Toubkal. Čekal nás dlouhý den, obejít jezero, pokračovat kamenitým žlabem do sedla Tizi n’Ouanoums (3 668 m) a sestoupit k chatě Toubkal (3 207 m) patřící francouzskému horosvazu. Bylo to hodně namáhavé stoupání ve velkém vedru s převýšením 1 533 m nahoru a 660 m dolů. Zvládli jsme to s velkými batohy za 8,5 hodin.
Přespali jsme na chatě a ráno vyrazili na vrchol. Převýšení skoro tisíc metrů jsme zdolali za tři hodiny a na vrcholu ve 4 148 metrech jsme skoro hodinu koukali po okolí a svačili. Po sestupu do chaty jsme byli dost unavení, a to nás ještě čekal následující den návrat přes selo k autu. Kupodivu se ukázalo, že to nebylo tak hrozné, jak jsem se obávala.
Celkově jsme za tři dny našlapali 31 km, vystoupili a zase sestoupili 3 220 m.
Tak to byly ty dobré zážitky. Jenže další den dopoledne nastaly horší chvilky. Šalina nenastartovala. Naštěstí jsme stály na kopci, tak jsem i já dokázala ty 3,5 tuny roztlačit a motor naskočil. V tu chvíli jme byly z nejhoršího venku a opatrně sjížděli do několik km vzdálené vesnice. Veškeré přístroje, ukazatele a zásuvky na palubní desce ale byly mrtvé. Dole, naštěstí až ve vesnici, motor chcípl definitivně. Majitel obchůdku nám zavolal pomoc, prý mekanik eletrik. Po dvaceti minutách přijel borec na mopedu a významně koukal do motoru. Prý naše skoro nová baterka kaput. No abych to nenapínala. Nejprve jsme zkoušeli nastartovat přes kabely z jiného auta a nic. Pak přivezli novou baterku, vyměnili ji za naši a auto nastartovalo. Opatrně s nastartovaným motorem vrátili naši baterku na místo a světe div se na displeji se ukázalo 12,5V. Takže jsme usoudili, že chyba byla v kontaktu na naší baterce. Celá ta sranda nás stála 15 euro. A aby nebylo průšvihům konec, Pavel večer při otevírání stanu zlomil pastorek na klice a vypadalo to, že ho neotevřeme. Pavel to nějak zvládl a my nemuseli spát venku bez spacáků.
Kliku nám pak druhý den po cestě opravil šikovný opravář traktorů.
Opustili jsme hory Vysokého Atlasu. Upocení a unavení jsme zamířili na západ k oceánu s přáním pořádně se vymáčet a odpočinout si na prosluněné pláži u teplého moříčka. Jenže na pobřeží u Tifnitu(7) mlha, vítr a asi 15 stupňů. Vrátili jsme se pár kilometrů do vnitrozemí a upocení zalehli. Po dvou dnech jízdy kolem pobřežních útesů bez možnosti přístupu k moři, se nám podařilo najít místo u vody, které splňovalo alespoň částečně naše představy a mohli jsme se konečně vykoupat. Silný vítr honící písek po pláži a příšerný nepořádek kolem nás však odradil od delšího pobytu, a tak jsme jeli dál na pomyslné hranice Západní Sahary.
Území Západní Sahary je posledním nedořešeným pozůstatkem kolonizace Afriky. Do druhé poloviny 19. století bylo zcela svobodné, ale od roku 1884 ho postupně obsazovalo Španělsko. Když začaly v padesátých letech 20. století dekolonizační snahy afrických států, změnilo Španělsko v roce 1961 statut kolonie na španělskou provincii s hlavním městem El Aaiún. V té době však na toto území uplatnilo u OSN nárok Maroko, s odkazem na historická a teritoriální práva. To se však minulo účinkem. Stejných práv se mohla dovolávat na jihu sousedící Mauretánie. V samotné oblasti Západní Sahary vznikla v roce 1973 osvobozenecká armáda, její vůdce Polisario dodnes ovládá východní část země. Jako Západní Sahara se tedy označuje území na západě Afriky, které dnes okupuje Maroko.
Západní Saharu jsme projeli po snad jediné slušné silnici podél pobřeží, to je asi 900 km měsíční krajiny. Na pobřeží fučel vítr a ve vzduchu lítal písek, tak i bivaky byly jen na přespání.
