Norsko jih
3. září jsme opět překročili hranice do Norska a doufali, že tady jižněji bude lepší počasí. Přejezd hranic bez problémů, jen si naskenovali náš EU Covid pas. Hned kousek za hranicí jsme se setkali s prvním losem a mohlo to být setkání fatální. Vyskočil náhle z bažinky v příkopu přímo před auto. Pavel dupl na brzdu a rozhodovali snad jen milimetry. Zvíře veliké jako mohutný kůň nás opravdu hodně překvapilo. Dalšího losa, ale jen mládě jsme potkali na silnici o den později
Kousek za městem Tynset jsme uviděli úžasný kopec Tron (1), na jehož vrchol ve výšce 1665 metrů vedla 11 km dlouhá šotolinová cesta. To jsme si nemohli nechat ujít. Na vrcholu je vysílač a radar a super výhled do okolí. Pak už Šalina směřovala do pohoří Jotunheimen, kde se nachází nejvyšší vrchol Norska a zároveň celé Skandinávie Galdhopiggen (3) 2469 m vysoký. Předpověď počasí na další dva dny byla docela slušná, jen trochu mrazivo
Z městečka Lom (2) vede prašná cesta, kde se platí mýto na placené parkoviště u chaty Juvasshytta. Po mrazivé noci jsme ráno po osmé hodině vyrazili na vrchol. Cesta vedla nejprve po suti až k ledovci Styggebreen. Z něj jsme po kamenitém hřebeni dorazili po třech hodinách na vrchol Galdhopiggenu. Obloha jasná jen v dolinách se válely mraky. Po necelé hodině jsme začali sestupovat. Těsně nad ledovcem jsme potkali asi padesátičlennou skupinu s horskými vůdci směřující na vrchol. Byli jsme rádi, že jsme si přivstali. U auta jsme vypili poslední plzničku a rychle odjeli na jižní stranu Jotunheimu. Bivak jsme našli v lesíku nad řekou Sjoa
Ráno jsme odjeli do Gjendesheimu u jezera Gjende. Lodí jsme přejeli do Memurubu, kde začíná nádherný přechod hřebene Besseggen (4), údajně nejkrásnější, túra na Jotnheimu. Bohužel také láká nejvíc turistů. Naštěstí je už skoro po sezoně, a tak množství lidí bylo snesitelné. Jezero je ve výšce asi 1000 m a první vrchol ve výšce 1429 m. Takže nás čekal skoro 500 m výstup na hřeben. Další vrchol má 1570 m a pak sestup k jezeru Bessvanet. Výstup na nejvyšší vrchol Veslfellt do výšky 1743 metrů už vyžadoval trochu lezeckého umění. Pár úseků Pavel klasifikoval jalo lezeckou dvojku. Na parkoviště k autu nás čekal dlouhý vrcholový hřeben, a ještě delší sestup. Celá trasa měřila 14 km a měla celkově 1056 m převýšení. Po sestupu jsme ještě odjeli nakoupit do Lomu a vrátili se na včerejší bivak, kde jsme měli jeden grilovací restday
Hardangervida je náhorní plošina v severské tundře, největší a nejpustější horská plošina v Evropě. Je domovem největšího stáda divokých sobů. My jsme Hardangervidu přejížděli v době, kdy se barvila podzimními barvami
Údolím Hjolmo (6) nedaleko Eidfjordu jsme vyjeli na parkoviště a odsud podnikli asi 14 km dlouhý trek podzimní krajinou. Cestou jsme potkávali lovce divokých sobů, které jsme slyšeli na planině, protože byli právě v říji
Údolím řeky Bjoreijo vede silnice téměř celá v tunelech, které se spirálovitě točí až o 360 stupňů. Už jízda v nich je zážitek. A na vrcholu kaňonu je překvapení – 182 metrů vysoký vodopád Voringfoss (5). Vlastně je to několik vodopádů, které se řítí přes okraj plošiny dolů do kaňonu. Jsou tu vybudovány vzdušné vyhlídky a vysutý most přes část vodopádu
Dole v údolí v Eidfjordu je moderní Natur centrum. Spousta interaktivních exponátů ukazuje historický a současný stav Hardangervidy, ale nejlepší je dvacetiminutový úvodní film, vlastně simulace letu helikoptérou přes celou planinu Hardangervidy
Podzim se přiblížil a s ním i nestálé počasí. Předpověď na následující týden moc optimisticky nevypadala, a tak jsme se rozhodli odjet z Hardangervidy na jih a doufali ve zlepšení. V Lysefjordu (7) jsme měli v úmyslu vystoupat na známý útes Preikestolen, ale mraky byly tak nízko, že nebyly vidět ani útesy lemující fjord. Po deštivém bivaku jsme pokračovali v cestě na jih
Ve vesničce Heddal (8) jsme navštívili nejznámější norský dřevěný sloupový kostel Heddal stavkyrkje. Ten byl postaven již ve dvanáctém století a v současnosti se nachází na seznamu památek kulturního dědictví UNESCO. Protože v době jeho vzniku nebylo v Norsku křesťanství ještě tolik rozšířené, rozhodli se jeho stavitelé použít k výzdobě i tradiční pohanské prvky, jakými jsou například dračí hlavy. Tímto činem chtěli zajistit, aby do kostela chodili i místní nekřesťané
Kongsberg je město významné pro jeho stříbrné doly, z nichž bylo pravděpodobně vytěženo přes 1 350 tun stříbra. Stříbrné žíly zde byly poprvé objeveny roku 1623 a poslední rok těžby byl rok 1957. Už v roce 1770 místní doly zaměstnávaly přes 4 000 pracovníků. Chtěli jsme navštívit stříbrné doly v Saggrendě (9) u Kongsbergu, kde Vás do dolů odveze vláček, ale bohužel štola byla zavřená
V 18. století vznikl v Norsku zvyk zvěčňovat své krále na skalní stěně poblíž města Kongsberg nazvané Kronene i Håvet (10) – Erbovní skála. Králové zde mají vytesaný svůj osobní erb a rok začátku jejich vlády. První monogram na úbočí hory patří Kristiánovi IV., který se chtěl v roce 1624 blíže podívat na nově objevená naleziště stříbra a téhož roku založil Kongsberg. Následuje Frederik III. (1648) a Christian V (1685). Po Frederikovi IV. následuje Christian VI a jeho královna Sofie Magdalene, jako jediná královna, (1733), Frederik V (1749), Oscar I (1845), Oscar II (1890), Haakon VII (1908), Olav V (1962) a nakonec Harald V (1995)
