Řecko Kréta
Východ ostrova
Brzy ráno po noci strávené na trajektu odjíždíme z přístavu Chanie nejprve k supermarketu, kde na parkovišti vaříme snídani a čekáme na otevření. Pak nakoupíme proviant a jedeme do zátoky Menie, které se také říká Diktynna a nachází se 45 km od Chánie, na severovýchodním pobřeží poloostrova Rodopos. Za městem Kolimbari odbočíme na poloostrov. Štěrková cesta vede asi 20 km přes celý poloostrov krasovou krajinou připomínající skalku v obrovské zahradě. Škoda, že je podzim a téměř nic nekvete. Kolem se pasou kozy a míjíme několik napajedel. Pak přijedeme k soutěsce vedoucí až k mořské zátoce s krásnou opuštěnou pláží s oblázky a hlubokými křišťálově modrými vodami. Vysoko na terase nad zátokou jsou pozůstatky chrámu Diktynation, který byl postaven na místě, kde se podle legendy vrhla ze skály do moře nymfa Diktinna, aby unikla pronásledování lstivého Mínoa.
Následující dva dny trávíme koupáním v moři, zkoumáním okolí a večery u ohníčku. Během té doby sem zavítaly jen dvě auta a jeden osamělý motorkář.
Z pláže jedeme jižním směrem do soutěsky Topolia, která je jedna z mála roklí, kudy prochází silnice, a která vypadá lépe z vyhlídkových míst nad roklí, než při procházce po jejím dně. Řeka Tiflos se hluboce zařezává do terénu a vytváří monumentální skalní stěny. Projíždíme nejstarším silničním tunelem na Krétě z roku 1920, kam se díky šířce 4 m vejde pouze jedno auto. Na většině míst nebyl vykopán, ale doslova vytesaný na skále. Kousek za tunelem stojí za návštěvu jeskyně Agia Sofia, která se nachází těsně nad hlavní silnicí v západní stěně soutěsky Topolia. Vlevo od vchodu do jeskyně je malý kostel Agia Sofia. Vstup do jeskyně má šířku 25 m a výška dosahuje v mnoha bodech 20 m. Jeskyně má dvě prostory v různé výšce, jejichž plocha je plná krápníků. Byla zde také nalezena hliněná figurka ze 4. století před naším letopočtem.
Ze soutěsky se obloukem podél východního pobřeží Kréty vracíme na sever na poloostrov Gramvoússa. V severní části poloostrova leží údajně nejkrásnější zátoka či spíš laguna Pirátů. Ano je krásná, ale už na parkovišti nás překvapí množství aut, a to je už pozdní odpoledne. Sestupujeme po pěšině a schodech dolů k moři. Proti nám se šine téměř nepřetržitý proud turistů. Tak takhle si romantiku nepředstavujeme. Sejdeme dolů, chvíli posedíme a zase se rychle vracíme nahoru na parkoviště, kde potkáváme Čechy v obytném mikrobusu a s nimi strávíme společnou noc pod silnicí na poloostrově.
V příštích dnech vyměníme pláže za hory. Projíždíme náhorní rovinou Omalos v nadmořské výšce přes 1000 metrů, obklopenou vysokými vrcholy pohoří Lefka Ori, což v překladu znamená „Bílé hory“. K turisticky nejoblíbenějším místům patří soutěska Samaria jejíž západní stěny tvoří prakticky kolmé, několik set metrů vysoké svahy hřebene s vrcholy Volakias a Gigilos. Vstup do soutěsky se nachází v místě zvaném Xiloskalo ve výšce 1250 m. Po příjezdu zjistíme, že soutěska je od 1.listopadu zavřená a dnes je 3. listopadu. Nevadí obhlédneme začátek výstupu na Gingilos, který začíná hned vedle hospody, nad vchodem do soutěsky Samaria. Protože už se blíží večer, vracíme se zpět na Omalos, kde jsme si cestou nahoru vyhlédli pěkné místo na bivak.
Místo to skutečně bylo velmi krásné a romantické, ale okolí brzy pokryly mraky, z nichž padala velmi hustá a mokrá rosa.
Vstáváme brzy, čeká nás výstup na Gingilos vysoký 1980m s převýšením asi 800m. Na parkovišti necháme auto a nejprve nás serpentiny mezi starými cypřiši a jalovci přivedou ke skalnímu mostu. Dál traverzujeme až k prameni Linoseli. Do sedla vede nepříjemné suťovisko, kterým se klikatí neznatelná stezka. V sedle (1700 m) už fouká vítr tak pauzu na svačinu odkládáme až někam do závětří. Cesta ze sedla k vrcholu je strmější a není to už pěšina, ale značená trasa po skalních blocích. Nic těžkého, jen je občas potřeba použít ruce. Nejprve se před námi objeví nižší vrchol s pyramidou, kde většina turistů končí, ale my chceme stát na vyšším vrcholu, kam vystoupíme za 15 minut. Počasí je skvělé, a tudíž i výhled do všech stran. Po malé svačince sestupujeme, z údolí začínají vystupovat mraky, a nás potkalo veliké štěstí. Kousek nad parkovištěm, skoro na úrovni mraků jsme pozorovali vzácný přírodní úkaz – vidmo, meteorologický úkaz, kdy vidíte svůj stín na mracích pod vámi rámovaný duhou.
Protože se zase potřebujeme ohřát odjíždíme na jih na pláž Sougia. Pláž je docela pěkná, ale nějak mi nesedlo, že parkujeme přímo u kontejneru na odpad.
Střed ostrova
Po ranní sprše a snídani odjíždíme zase do hor, do Pohoří Ida. Toto pohoří se nalézá ve střední části ostrova. Psiloritis (2456 m) je nejvyšší horou pohoří Ida i celé Kréty. Na vrchol lze vystoupit po značených turistických cestách z několika směrů. My si podle rady kamaráda vybíráme výstup od chaty Mygero. Je to nejrychlejší a nejkratší výstup. Na parkovišti, kam přijíždíme odpoledne jsou dvě auta a hned u něj je soubor zdevastovaných kamenných budov, které zřejmě mají být chatou Mygeno. Vaříme večeři a z vrcholku se postupně vrací posádky aut. Poslední, už když se blíží, podle mluvení identifikujeme jako Čechy. Mladí lidé oba vědci pracující na univerzitě v Marseille. Vyměnili jsme si zkušenosti z pobytu na Krétě a u piva probrali spoustu dalších věcí.
Brzy ráno stoupáme serpentinami na sedlo po kameny vyskládaném chodníku. Je to docela prďák, asi 800 m převýšení. Posledních 200 výškových metrů je pohodová cesta po hřebeni až na vrchol, kde stojí kamenná kaple a velký zvon. Počasí je luxusní a výhledy do všech stran také. Nezdržujeme se dlouho a za necelé dvě hodiny jsme zase u auta. Celý výstup i s návratem nám trval asi pět hodin.
Nedaleko, alespoň podle mapy se nachází hora Skinakas, kde na vrcholu ve výšce 1980 m stojí observatoř krétské univerzity. Protože vzdušnou čarou je to kousek, ale po regulérních silnicích mnoho kilometrů, našli jsme na mapě čárkovaně značené pěšiny, nazvali je kozí zkratky a doufali, že je budeme schopni projet. No realita byla trochu horší. Prví zkratku asi 400 m projíždíme suverénně, a to nám dodává sebevědomí. Už vjezd do druhé zkratky dlouhé asi 800 m, je obtížnější, pak následuje celkem slušná část mezi kameny, ale jak vyjedeme na silnici, to je ve hvězdách, protože výjezd je zatarasený obrovskými balvany. Po obhlídce terénu Pavel objeví únikovou cestu. Je strašně prudká, balvany jako hlava naskládané do schodů a na závěr zatáčka, ze které je nutné se trefit do úzké průrvy mezi skalky. Po několika dramatických pokusech se auto zastaví na horní plošince a jsme na silnici. Pavel se svěřil, že díky prudkému svahu vlastně vůbec neviděl, kam jede, protože měl před sebou jen zdvižený předek auta. Dál jedeme po slušné šotolině až na vrchol Skinakas. V odkazu na galerii jsou krátká videa z průjezdu po kozích zkratkách.
Základní kámen observatoře byl položen po výstavbě silnice na vrchol hory v roce 1984 a při průletu Halleyovy komety v roce 1986 byla slavnostně otevřena a uskutečnilo se první pozorování. Procházíme kolem budovy a kopulí, ale všude je zavřeno, tak jen pár fotek a jedeme dál.
Projíždíme kamenitou cestou přes pohoří Ida do Gergeri. Krajina kolem je nádherná, krasové území porostlé zakrslými duby, jalovci a jinými nám neznámými rostlinami a keři. Cesta se vine úbočími nahoru dolu, stále dobrá šotolina. Odpoledne se začínáme rozhlížet po místě na bivak. Stačí však odbočit na vedlejší cestu a za chvíli vidíme plošinku s kamennou stavbou zvanou Mitata. Jedná se o kruhové klenuté stavby postavené z kamenů, kde pastýři vyrábí svůj vynikající sýr. Teplota uvnitř mitata zůstává téměř konstantní po celý rok.
Opět krásné a romantické místo, z lesa se ozývají zvonce ovcí a koz, kolem voní aromatické byliny.
Východ slunce byl dnes obzvlášť krásný. Pomalu se rozsvěcovali vrcholky Psiloritis a Skinakas a s nimi celé okolní horské hřebeny. Dnes nás čeká cesta do Gergeri a pak dál na jih k moři do Agios Ioanis. Nejprve sjíždíme dolů do širokého údolí, které je celé osázené olivovníky. Právě probíhá sklizeň. Používají k tomu speciální česací nástroj, vrtule na koci dlouhé tyče strhává zralé olivy na plachtu pod stromem.
Z údolí stoupáme zase už po nezpevněné cestě na vrchol hřebene hor nad mořem a dál po úzkých prudkých adrenalinových serpentýnách klesáme k moři do vesnice Agios Ioanis. Hledáme místo na bivak, břehy jsou dost srázné, tak končíme na plácku s ovčincem nad malou pláží, do které ústí hluboká rokle. Večer strašně fouká, ani se nedá sedět venku.
Nad ránem přišly ovce a strašně bečely, asi hlady, protože hned po východu slunce je přijel ovčák krmit. Vítr se trochu utišil a taky se oteplilo. Máme naplánovaný výlet ke klášteru Moni Kondoumi. Pěšina traverzuje nad mořem, vede v řídkém borovém lesíku až ke klášteru. Tam prozkoumáme svatou jeskyni a při zpáteční cestě ještě prohlížíme lezecké sektory na útesech nad mořem. Moc se nám nelíbí, strašně ostré a neschůdné skály na nástupech nás odradily od zdejšího lezení. Po návratu ještě koupačka v moři, ale počasí se zhoršuje, vítr se mění na vichřici, máme strach, že se nám zláme stan.
V noci přišla velká bouřka a rozvodnila potok v rokli pod námi tak, že moře v zátoce bylo úplně hnědé. Fučelo tak, že ani ovce nepřišly a ovčák měl ráno co dělat, aby se udržel na nohou. V takovém počasí se nic moc dělat nedá, tak přichází na řadu kultura. Odjíždíme na sever do Heraklionu.
Nedaleko starobylého minojského města Knossos, v Agia Eirini Spilia se nachází akvadukt Foundana. Postavili ho Římané ve druhém století, aby zásobili město Knossos vodou. Voda protékala do města přes kilometr dlouhým tunelem.
Knóssos je největší archeologickou lokalitou doby bronzové na ostrově Kréta. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum celé Mínojské civilizace a její kultury. Ruiny města objevil roku 1878 krétský obchodník a starožitník Minos Kalokairinos. Od něj zakoupil celou lokalitu britský archeolog Arthur Evans, který zde zahájil rozsáhlé výzkumné práce. Během několika měsíců jeho pracovníci vykopali podstatnou část paláce, který Evans posléze nazval Mínoovým podle bájného krále Mínoa. Lokalita má za sebou velmi dlouhou historii lidského osídlení. Její první neolitičtí osadníci se zde objevili již kolem roku 7000 př. n. l. Postupem času se sídliště zvětšovalo a procházelo dynamickými společenskými změnami. První palác zde byl postaven již v 19. století př. n. l. – v tzv. prvním palácovém období mínojské civilizace. Během následujících 300 let prošel několika přestavbami způsobenými zemětřesením. V době svého definitivního zničení, pravděpodobně vpádem mořských národů kolem roku 1400 př. n. l., palác představoval rozsáhlé administrativní a náboženské centrum s 5000–8000 obyvateli. Pojem palác je poměrně zavádějící. Spíš se jednalo o mohutný komplex asi 1000 místností různých funkcí, jež byly navzájem provázány chodbami, připomínající bludiště. Jeho název labyrint (řecky labyrinthos) pochází od všudypřítomných symbolů dvojitých kultovních seker. Stěny ceremoniální části trůnního sálu byly zdobeny reliéfy a malbami fantastických i živých zvířat, lidí a rostlin. Ve skladištích se našlo množství velkých nádob, které sloužily jako zásobnice na obilí či oleje.
Po ranní koupeli v moři jedeme dál podél pobřeží, kde jsme objevili plážičku Tripiti. Po osvěžující koupeli a pivku jedeme dál po cestě směřující do hor. Projíždíme velmi úzkou soutěskou a hledáme odbočku k doporučené osamělé taverně. Tu jsme našli a paní domácí nám ugrilovala skvělou kozičku se spoustou zeleniny. Při loučení nám ještě věnovala tašku plnou zeleniny a ovoce ze zahrádky.
Opět projíždíme olivovým údolím, ale tentokrát se točíme opět na jih do Kali Limenes. Malé přístavní městečko na jižním pobřeží. V minulosti bylo vyhledávaným přírodním přístavem a také dnes slouží jako hlavní zásobovací místo pro doplnění paliva do lodí plujících v jižním středomoří. Na nedalekém ostrůvku nazvaném Agios Pavlos je čtveřice obrovských nádrží na topné oleje, ropu a plyn. Jsou zde také tři doky s hloubkou až 14 metrů a čerpadla umožňující čerpání 1000 metrů krychlových pohonných hmot za hodinu do lodí a tankerů s výtlakem až 200 tisíc tun. Nehodláme se v městečku zdržovat, protože naším cílem je lezecká oblast Agio Farango nedaleko odsud. Do soutěsky je možné se dostat ze dvou míst. My si vybíráme to, ze kterého se nám zdá být cesta ke skalám kratší. Po hodně špatné cestě přijíždíme na malý plácek vysoko nad mořem, kde hodláme bivakovat.
Ráno, po snídani vyrážíme po úzké kozí stezce na průzkum lezeckých terénů v soutěsce. Objevíme nádhernou pláž, malý kostelík spoustu možností na lezení. Procházíme celou soutěsku a na jejím konci vidíme parkoviště, kam odpoledne přejedeme.
Soutěska Agio Farango – Kaňon Svatých je ohraničena vysokými skalami po pravé a levé straně s mnoha jeskyněmi. Je izolovaná, divoká a drsná. Všechno toto vzhledem k tomu, že je příliš daleko od osídlených oblastí, způsobilo, že Agiofarago bylo prvním centrem asketického života nejen v regionu, ale celé Krétě, v nejstarších křesťanských dobách. Asi 250 metrů před pláží stojí kostelík sv. Antonína, který byl centrem askeze v oblasti. Byl obnoven třikrát, než dostal svou současnou podobu. Nejprve byla malá kaple v jeskyni ve skále, ale jak roky procházely a rostoucí počet asketiků vytvořil potřebu kostelík zvětšit. Poslední přestavba byla provedena ve 14. nebo 15. století a je to současný kostel. U kostela se nachází studna.
Blízká pláž je nádherným místem na povalování a koupání. Jen cedule kolem prosí o zachování úcty ke svatému místu, a tudíž žádný nudismus.
Nás však nejvíce zajímají stěny kaňonu. Včera jsme vytipovali několik cest a ty se dnes snažíme vylézt. Moc se má zdejší lezení líbí. Pevný a neoklouzaný vápenec, bezpečné zajištění.
Dnešní den se vydařil, můžeme jít spát
Ranní vítr a přicházející mraky za nás rozhodly, že je čas k návratu domů. Balíme a jedeme na sever směr Chanie. Pavel má ještě typ na jednu lokalitu, městečko Anogia, kde se prý dají koupit krásné typické nože. Počasí nic moc, ale v autě se to dá vydržet. Cestou do Anogie míjíme ceduli Šnečí farma, no to musíme vidět. Cesta mezi oplocenými pozemky s olivovníky nás zavede na místo a hned na nás mává velice sympatická paní. Nejprve procházíme prostory s tisíci šneky, kde se dovídáme o životním cyklu šneků, a poté jdeme pod přístřešek. Paní nám zatím v kuchyni chystá ochutnávku. Šneci jsou tak výborní, že si objednáváme ještě nášup. Na závěr kupujeme 15 l domácího olivového oleje, který chystáme jako vánoční dárek pro naše syny.
V drobném dešti pokračujeme do Anogie, ale ta nás zklamala, V půlce listopadu je asi po sezoně, protože prakticky vše bylo zavřeno, hospůdky i obchody. Nevadí jedeme dál na pobřeží, kde už po tmě kousek za Rethymnem zaparkujeme hned u silnice na noc. Prší, skučí vichřice a moře bouří.
V Chanii nejprve hledáme kancelář Anek Lines, abychom si rezervovali trajekt na pevninu. Pak Pavel projevil přání vidět jachetní přístav, kde kotvil před čtyřiceti lety. Celé odpoledne z útulné hospůdky při popíjení krétského vína pozorujeme rozbouřené moře.
A večer se nalodíme na trajekt a jedeme domů. Návrat nám trval dva dny, protože nejezdíme po dálnicích.
