Tunisko 1.část
Do Tunisu jsme dorazili až po setmění. Zase zmatek s odbavením, ale celkem bez problémů, jen jim bylo divné, že jsme sami a ne skupina. Pak ale nastal ten hlavní problém, kde najít ve městě v noci po tmě bivak. Z prvního parkoviště u vstupu do Kartága nás vyhnali policajti, že je tam military zóna, tak jsme našli další na břehu moře
Ráno nás přivítalo sluníčko a teplo a po výměně peněz a zakoupení simky jsme mohli konečně vyrazit na poloostrov Cap Bon. První zastávku jsme plánovali u horkého pramene Ain Atrous. Bylo tam však dost lidí, a tak jsme odjeli najít bivak s tím, že si přivstaneme a vrátíme se brzy ráno, kdy jsme doufali, že tam nikdo nebude. Do večera bylo ještě spousta, proto jsme se jeli pokochat vyhlídkou na moře v Port aux Princes. Nad bohužel velmi znečištěnou pláží stojí nepřístupný hrad, nyní opuštěná rezidence ve tvaru zámku, který patřil druhé manželce prvního tuniského prezidenta Bourguiby. Vrátili jsme se zpět a nedaleko Ain Atrous v eukalyptovém lesíku našli pěkný bivak
Vstali jsme výjimečně brzy a po deváté přijeli k prameni, kde skutečně nebyl nikdo. Jen pod proudem horké vody v mořském příboji byla jen jedna paní, se kterou jsme si asi hodinu rochnili v horké vodě z pramene, která se míchala s vodou mořskou
Dál jsme pokračovali podél pobřeží přes Korbous do El Haouaria, kde jsou uměle vyhloubené tzv. Římské jeskyně. Vytvořili je Féničané a později je využívali i Římané k těžbě kamene na svá města. Těžaři zjistili, že kvalita pískovce je v nitru skal mnohem vyšší, proto razili dlouhé tunely, které mají celkovou délku přes kilometr. Vytěžený kámen pak nakládali přímo na lodě
Pak už jsme měli jen kousek na nejsevernější výběžek mysu Cap Bon. Z hory Djabal Abjad je nádherná vyhlídka na celé okolí. Taky jsme obdivovali drobné kvítky, které právě vykvetli v kamenité půdě
Ještě týž den jsme stihli prohlídku vykopávek punského města nedaleko Kerkouanu, které leží na východním pobřeží mysu Cap Bon. Toto fénické město bylo pravděpodobně opuštěno během první punské války (kolem 250 př. n. l.) a již nikdy nebylo znovu vybudováno. Existovalo po dobu téměř 400 let a vedle měst Kartágo, Hadrumetum a Utica patřilo mezi nejdůležitější fénická sídla. Během archeologických výzkumů zde byly odhaleny ruiny ze 4. a 3. století př. n. l. Ve městě se do dnešní doby zachovaly obvodové zdi s patrnými zbytky barevných fasád. V městské svatyni se zachovalo několik sloupů a menší pozůstatky atriových mozaik. Po celé lokalitě je možné nalézt obrubníky, prahy dveří a jednoduché podlahové mozaiky. Většina domů vysoce postavených obyvatel byla vybavena i koupelnami se sedacími vanami, omítnutými růžovou nepropustnou omítkou. K nim byla z cisteren potrubím přiváděna voda. Místní obyvatelé, na rozdíl od Římanů, dávali přednost koupeli v soukromí, ale i přesto město disponovalo veřejnými lázněmi. V roce 1985 bylo punské město Kerkouane a jeho nekropoli prohlášeno organizací UNESCO za Světové dědictví
Blížil se večer a my zase hledali bivak. Ze silnice jsme uviděli odbočku a nějaké neoznačené trosky a u nich krásný plácek. Až dodatečně jsem našla na internetu název místa. Segermes neboli Henchir Harat je starobylé zničené město nacházející se v provincii Zaghouan. Město bylo svědkem několika po sobě jdoucích civilizací od Kartaginců a Římanů až po Byzantince. Mezi ruiny patří Fórum, dva kostely, dvě staré hrobky a několik velkých vodních nádrží a vodních kanálů. Opravdu velmi romantický bivak
Ráno jsme pokračovali k blízkým horám, kde podle průvodce měla být úplně opuštěná vesnice Zriba Olia. Už když jsme se přibližovali nás překvapilo množství aut a lidí, mysleli jsme si, že je tam slavnost nebo trh, ale byli to filmaři a točili historický film. Obvykle je vesnice téměř prázdná, žije zde 4 nebo 5 rodin, ať je to asi dvacet obyvatel, a tak si návštěvníci mohou užít prohlídku, aniž by naráželi na davy turistů nebo rušný místní život. Zriba Olia, byly založená v 16. století, je postavena mezi dvěma skalnatými vrcholy Djebel Zriba v nadmořské výšce 300 metrů. Vesnici jsme si prošli a snažili se udělat pár fotek, na kterých se nenacházeli filmaři a jejich vybavení. Ve spodní části vesnice jsme si koupili u pekařky místní chleba, ale vůbec nám nechutnal, voněl po fenyklu, byl takový hutný a špatně se polykal
Dál jsme jeli zpět na pobřeží směrem na jih. Oběd jsme si uvařili na pláži u Hergla a pak pokračovali dál do Karjuvánu
Kousek před Karjuvánem jsme našli bivak kousek od silnice. Projeli jsme asi 500 metrů po polní silnici až na okraj pouště. V dálce se pásli velbloudi a my si užívali nádherný západ slunce
Ráno jsme odjeli do Karjuvánu. Název města je příznačný poloze města uprostřed pouště. Pochází z perského názvu karvan, v češtině můžeme volně přeložit jako karavan nebo karavanseráj – tedy místo odpočinku určené pro karavany. Město bylo založeno kolem roku 670 arabským generálem Okbou ibn Nafi jako základna pro jeho armádu na místě, kde dříve stávalo byzantské město Kamounia. Bylo položeno daleko od pobřeží, a tak odolalo pohodlně nájezdům Berberů, s kterými Arabové bojovali. Za vlády Mu’ávija I. (661–680) se město stalo vedle Mekky a Mediny cílem poutí mnoha muslimů a bylo jedním z nejvýznamnějších center vyznavačů koránu. Po dobytí Berbery v roce 745 sláva města upadala, ale po opětovném dobytí Araby v čele s Ibrahimem I. ibn al-Aghlab město prožilo svůj zlatý věk pod vládou Aghlabidské dynastie, která ovládala území Ifriqiye od roku 800. Dynastie Aghlabidů založila ve městě Okbovu mešitu s univerzitou, která měla v 9. století velký význam pro celý islámský svět. Ve městě byli koncentrováni nejvýznamnější arabští učenci koránu i jiných věd. Zaparkovali jsme nedaleko brány do Mediny a vešli do ní. Medina byla téměř bez lidí, protože probíhal Ramadán. Téměř všechny obchůdky zavřené a místa, která jsme chtěli navštívit byla otevřená pouze dopoledne
Kousek od brány se nachází nenápadný dům Maison du Gouver, rezidence bývalých bejů a pašů z 18. století. Interiér překonal naše očekávání. Dům zároveň slouží jako obchod s koberci. Neodolali jsme a dva malé kelimy zakoupili. V Tunisku existuje dlouhá tradice tkaní koberců. Vypráví se, že v 19. století dcera osmanského vládce v Kairouanu utkala jako první koberec z vysoké vlny, aby ho darovala jedné z mešit ve městě. Pak se tradice uchovávala a rozvíjela a z Kairouanu se stalo hlavní město koberců v Tunisku
Se založením města je spojena legenda, která také částečně vysvětluje svatost tohoto města. generál Okba ibn Náfi právě tady nalezl v písku zlatý pohár, který několik let předtím ztratil, když mu spadl v Mekce do posvátné studny Zamzam. A co víc – když zdvihl pohár ze země, vytryskl pod ním pramen. Tvrdí se proto, že pramen je spojený s Mekkou a jeho voda je posvátná. Říká se mu dnes studna Bir Barúta
Symbolem města je Velká kajruvánská mešita postavená k poctě zakladatele města Okby ibn Nafi. Velká mešita je jedním z nejvýznamnějších islámských poutních míst. Některé zdroje uvádí, že sedm poutí do této mešity se vyrovná jedné pouti do Mekky. Město je považováno odborníky za čtvrté nejsvětější místo islámu
Dál naše cesta vedla na jih a směrem k pobřeží. Kolem poledne jsme zastavili v městě EL Džem, kde stojí starověké koloseum. Je největší římskou stavbou v Africe a byl třetím největším koloseem v Římské říši a přitom lépe zachovaný než římské. Postaveno bylo v letech 230 – 238 za vlády prokonsula Gordiana, sloužilo pro 35 tisíc diváků. Koloseum je 148 m dlouhé, 122 široké a 35 m vysoké. Samotná aréna je dlouhá 65 m a široká 39 m. Kámen na stavbu byl těžen v 30 km vzdáleném lomu. Stavba nebyla nikdy zcela dokončena. Po nepodařené rebelii proti Římské říši spáchal Gordian sebevraždu a stavební práce byly zastaveny, ale svému účelu samozřejmě sloužilo. V současné době je koloseum zapsáno do světového dědictví UNESCO
Po prohlídce jsme si k našemu překvapení mohli v hospůdce dát oběd, i když právě probíhal Ramadán
Projeli jsme kolem města Sfax, a protože se blížil večer, hledali jsme bivak. Ale to byl velký problém. Podél silnice byly olivové plantáže a kde nebyly, byly skládky a hromady odpadků. Tak to ale vypadá téměř v celém Tunisku. Nakonec jsme našli stinné místo, kde první hromada odpadků byla jen 20 metrů. Slétli se k nám mouchy z celého okolí a nám nezbylo než rychle zalést do stanu a doufat, že ráno bude lepší
Tunisko 2.část
Naše cesta Tuniskem vedla dále na jih do oblasti Grand Erg Oriental. Velký východní erg je rozsáhlá oblast písečných dun na Sahaře, převážně na jihovýchodě Alžírska. Má délku okolo 600 kilometrů a šířku okolo 200 kilometrů. Východní částí zasahuje také na jihozápad Tuniska. Celou oblast Východního ergu na tuniském území pak pokrývá Národní park Jebil. Leží jižně od města Douz. Je rozlohou největším tuniským národním parkem, má 1 500 km2
Region je rovinatý, s maximální nadmořskou výškou 250 m. Podnebí je mimořádně horké a suché, terén tvoří písečné duny hnané větrem a uspořádané do dlouhých hřbetů o šířce okolo půldruhého kilometru. Nacházejí se zde bohaté zásoby ropy a fosfátů. Krajina už má pouštní charakter, je tvořená nízkými pahorky, občas malý keř, olivovník nebo datlová palma. Od pradávna zde žijí kmeny Berberů
Staleté berberské vesnice se rozkládají po celém území. Jako strategie, jak se bránit před útočníky, byly berberské osady buď postaveny na opevněných vrcholcích hor, nebo vykopány do země v podobě troglodytových obydlí, které byly ukryty ve skále. Dnes staré kamenné budovy mnoha z těchto vesnic a měst zůstaly z velké části opuštěné. Tajuplná troglodytová obydlí a impozantní ksary (obydlí připomínající pevnosti typické pro berberskou architekturu) byly použity jako filmové lokace v populární sérii Hvězdných válek.
Nejprve jsme se zastavili v malé vesničce Hadaj která leží nedaleko známějšího městečka Matmata. Obě místa jsou známá pro zvláštní obydlí původních obyvatel, která byla tvořena nádvořím zapuštěným do okolního terénu 5–10 m hluboko, po jeho obvodu byly vyhloubeny malé místnosti sloužící jako obydlí a sýpky. Vnitřky místností bývaly obílené. Díky malým dveřním otvorům a kompaktní hmotě obklopující místnost si udržovaly velmi příjemné klima
O nejstarší historii nejsou žádné písemné prameny. Podle ústního podání místo vzniklo po některé z punských válek, kdy Římané poslali na západ dva egyptské kmeny s nařízením, aby povraždily všechno obyvatelstvo, na které narazí. Zdejší obyvatelstvo jim nebylo schopno vzdorovat a stáhlo se do pouště, kde si začalo budovat obydlí zapuštěné v terénu. Egypťany pak napadali jen v noci a zrodila se legenda o příšeře z hlubin země. Drtivá většina těchto skalních obydlí již byla svými původními obyvateli opuštěna a slouží pouze turistickým účelům. Část z nich funguje jako skanzen, jsou zde vystaveny předměty denní potřeby a běžné vybavení domácnosti
Pokračovali jsme v cestě dál na jih krajinou, kterou tvoří převážně kamenitá poušť, z níž vystupují skalnaté vrcholky
Blížil se večer a my opět hledali bivak. Bivakům v poušti se těžko něco vyrovná. Romantické západy a východy slunce, taky nekonečná opuštěná krajina, kterou zpestřují osamělé palmy a taky spousta květů drobných suchomilných rostlin během jara
Ještě dále na jihu jsme si prohlédli opevněné berberské vesnice ksary. Ksar je pojmenování pro tradiční venkovské opevněné vesnice. Opevnění poskytovalo ochranu obyvatelstvu před nájezdy nomádů či nepřátelských kmenů. Ksary vznikaly nejčastěji v blízkosti oáz či vodních toků při stezkách karavan křižujících Saharu. Jednotlivé stavby v ksaru tvoří propojený systém obytných a skladovacích staveb. Byly většinou vystavěny na skalnatých návrších, přirozené jeskyně si obyvatelé rozšířili a vznikly tak celé domy s opevněnými dvory. Některé ksary byly proměněny v hotely jako například ksar Hadada
Cestou jsme zastavili u dalšího ksaru – el Fech, který jsme ani neměli v itineráři. Za hradbami jsme uviděli obrovské náměstí a uvnitř starý lis na olivový olej
Ksar Chenini je nejznámější vesnice situovaná na dvou skalnatých vrcholcích, mezi kterými stojí malá mešita. Vesnice se zdá být v naprostém souladu s okolními přírodními krásami
Pouhých 30 minut od Chenini leží ksar Guermessa, dnes opuštěná vesnice, jejíž obyvatelé se odstěhovali do údolí do nově založené Nové Guermessy
V srdci jihu pouště Sahara se nachází magické místo, jakým je Ksar Ghilane. Opravdová pouštní oáza, která je obklopená jen a jen písečnými dunami. Hned několik stanových táborů a komfortních zastávek dělají z Ksar Ghilane oblíbené místo pro setkávání na cestách po poušti. To jsme se dočetli v průvodci. Ale realita vypadala jinak. Spousta lidí, kempů a hospod. Uprostřed malé termální jezírko s bahnitými břehy zarostlými řasou a okolo půjčovny čtyřkolek
Přejezd pouště Velký východní Erg
Velký východní erg je písečné moře tvořící součást Sahary. Leží na hranici Alžírska a Tuniska a má rozlohu okolo 190 000 km². Erg leží mezi městy Ouargla, Douz a Ghadames, na jeho severním okraji leží slaná jezera Šot Melrhir a Šot al-Džaríd a pohoří Aurès, z jihu tvoří jeho hranici náhorní plošina Tinrhert
Po relativně drahém a nepříliš chutném obědě jsme se vydali hledat začátek plánované ho offroadu do Douz. Hned za oázou jsme narazili na spoustu stop převážně od čtyřkolek, ale navigace nám ukázala místo, odkud jsme se chystali vyrazit. Pro jistotu jsme požádali o radu místního průvodce, který jel kolem. První, co řekl, že to není nic jednoduchého, že musíme mít gpsku a pořádné auto. Naštěstí naši Šalinu viděl před hospodou a poté, co jsem řekla, že máme zkušenosti z Maroka a Mauretánie prohlásil, že by to šlo a nahlásil nás vojákům. Není tady zvykem jezdit bez místního průvodce
Čekalo nás přes 100 km neznámou pouští. Nejprve bylo nutné snížit tlak v pneumatikách a pak jsme vjeli do dun. Všude spousta stop, proti nám se vracely kolony čtykolek z okružních jízd. Pavel bal rozčarován, takhle si to nepředstavoval. Menší písečné duny střídal kamenitý terén, stopy postupně mizeli, jen trasa přímo do Douz byla naznačena v terénu občas mizející a čím dál tím neznatelnější stopou
Po hodině jízdy jsme přijeli k bariéře tvořené mořem písečných dun. V nich jsme zpočátku zabloudili. Nebyly příliš vysoké, ale hodně nahuštěné a při výjezdu na dunu nebylo vůbec vidět terén za ní. Písek byl velmi jemný a hodně se to bořilo. Občas jsme před sebou tlačili písek jako buldozer. Rázem nám stoupl adrenalin a Šalina i řidič výborně spolupracovali. Párkrát se stalo, že jsme vyjeli na ostrou dunu a houpali se na podvozku a nebylo jisté kam se auto překlopí nebo hrozilo, že se zahrabeme a budeme muset kopat. Na focení nebylo ani pomyšlení, zastavit se nesmělo. Pár fotek pro ilustraci jsem nakonec našla na internetu. Trochu jsme se mezi dunami motali, občas jsme se vraceli abychom udrželi směr podle mapy. Nakonec jsme z dun vyjeli na kamenito-písčitý terén. Trasu přes duny dlouhou necelé dva kilometry Pavel hodnotil jako to nejtěžší, co zatím projel
Před námi byla nekonečná poušť přerušovaná odolnými keři a samostatné malé tvrdé duny, které připomínaly tisíce retardérů. Písek se přemisťuje z jedné strany na druhou, a často díky slunci mění své barvy. Občas je bílý či žlutý, jindy zase načervenalý. Po ujetí necelých 50-ti kilometrů jsme přijeli na křižovatku u Cafe resturant La Tente, což je malá bouda v poušti
Tam už pokračovala docela slušná silnice, ale Pavel se rozhodl dojet do Douzu terénem, a tak jsme pokračovali dál, skákali přes ty malé retardéry až jsme toho kolem sedmé měli dost a rozhodli se zabivakovat. Bivaky v poušti jsou velmi romantické a západ slunce nad obzorem kouzlí úžasné barvy. Mobilní signál chyběl, ale občas nějaká zprávička prošla a my se ráno po probuzení dozvěděli velmi smutnou zprávu, která znamenala konec cesty a rychlý návrat domů. Ještě nás čekalo pár desítek kilometrů v poušti než jsme přijeli do Douzu a odtud spěchali na trajekt z Tunisu do Palerma. Měli jsme štěstí, protože jezdí jen jednou za týden a my chytili půlnoční loď. Pak už následoval maraton po italských dálnicích a přes Rakousko domů. To, pro nás nejzajímavější z Tuniska jsme projeli, ale celý západ podél hranice s Alžírskem si budeme muset nechat na příště
