Turecko
1. část Cesta do Gruzie
Tentokrát pro nás bylo Turecko pouze průjezdní zemí. Přijeli jsme z Bulharska a hned na hranicích jsme vyměnili peníze a taky zaplatili dálniční poplatek. Spěchali jsme do Gruzie, a tak jsme jeli celých 1500 km po severní dálnici kolem Istambulu.
Nejhorší to bylo těsně za Istambulem. Byl čtvrtek, ale vypadalo to jako když Češi vyrazí houfně do Chorvatska. Kolony, popojíždění, průměrná rychlost 20 km/hod. Parkoviště přeplněná, málem jsme nenašli místo na přespání. Tak nám nezbylo, než kolem půlnoci zabivakovat na přeplněném parkovišti. Na internetu jsme hledali důvod tohoto exodu. V pátek začínal islámský svátek a všichni Turci se ho zřejmě rozhodli oslavit mimo domov.
Eid ul-Adha je druhý největší islámský svátek. Je to připomínka absolutního zasvěcení proroka Ibrahima Alláhovi a slaví ho muslimové po celém světě v měsíci Zul Hijjah/Dhu al-Hijjah, což je dvanáctý měsíc islámského nebo lunárního kalendáře. Je to pohyblivý svátek, který se letos slavil od pátku 8. července do úterý 12. července. Svátek se vrací k náboženskému příběhu Ibrahima, kterému Alláh nařídil obětovat svého syna. Byla to zkouška víry. Poté, co se Ibrahim a jeho syn podřídili Alláhovi, odměnil dvojici a řekl Ibrahimovi, aby místo toho obětoval ovci. Proto dnes Muslimové prokazují svou víru a věrnost Alláhovi obětováním zvířete, obvykle kozy nebo ovce – někdy dokonce velblouda. Dnes Eid al-Adha muslimům připomíná jejich podřízení se Alláhovi a také význam oběti – vzdát se osobních tužeb a sdílet s těmi méně šťastnými.
Dál za Samsungem kolony zřídli a rychlost se zvýšila. Nicméně jsme byli donuceni ještě jednou bivakovat a to na parkovišti hned za benzínkou U města Terme. Jak jsme se blížili ke Gruzínským hranicím, provoz se mírnil. Asi třicet km před Gruzií už začalo silnici lemovat kolona kamionů, která končila až na hranicích. Za tři dny jsme Turecko projeli dorazili na gruzínskou hranici.
2. část Cesta do Iráku
Po projetí Gruzie a Armenie jsme do Turecka vjeli podruhé. Naplánovali jsme nejkratší cestu do Iráku, kam jme měli namířeno. Sice nejkratší, ale stejně jsme ujeli asi 800 km. První bivak nad řekou Aras nedaleko vesnice Tasliguney byl velmi milý. Kolem chodili pastevci se svými stády a kousek nad námi stavěli dálniční most.
Protože trasa vedla kolem jezera Van, rozhodli jsme se na jeho břehu strávit dva dny koupáním na místě, které jsme objevili už před dvěma roky. Bylo to fajn, Turci, kteří přijeli piknikovat se s námi družili, nabízeli nám různé pochutiny a my jim na oplátku dali ochutnat víno, ale to jim moc nechutnalo.
Od jezera Van jsme stále jeli na jih přes vyprahlé hory, minuli jsme přehradu na řece Botan a obdivovali pistáciové sady. Horko bylo stále nesnesitelnější, taky nám docházela voda. O nějakém přírodním prameni jsme si mohli nechat jenom zdát. Na bivak jsme zajeli do řídkého dubového lesíkua krčili se až do západu slunce ve stínu zakrslého stromu. Druhý den jsme ještě před polednem dorazili na iránské hranice.
3. část Cesta domů
Potřetí jsme se do Turecka vrátili z Iráku. Protože nás čekala velmi dlouhá cesta domů, naplánovali jsme si pár dní u moře na pláži, kterou jsme před dvěma lety objevili u Středozemního moře. První část cesty měřila přes tisíc kilometrů a zvládli jsme ji se dvěma bivaky. První byl u Sanliurfy na pokoseném poli a druhý docela romantický v soutěsce u Limonlu.
Třetí den jsme dorazili na pláž. Trochu jsme se obávali, jestli se za ty dva roky nezměnila. Ale asi vzhledem k tomu, že k ní vede 12 km dlouhá šotolina, zůstala stejná. Dokonce jsme měli pocit, že je tam méně nepořádku. Zajeli na stejné místo jako dřív a užívali si teplé moře a večerní grilování.
Po čtyřech dnech jsme se vydali už definitivně na cestu domů. Čekalo nás 2650 kilometrů, tři bivaky a pak už jen přivítání doma v Babicích rodinou a kamarády s plzeňským pivem.
