Irák - Kurdistán
Region Irácký Kurdistán, jak zní oficiální jméno země, je výsledkem historicky hluboko zakořeněného násilného konfliktu a kurdských snah o dosažení autonomie. Ke vzniku autonomního regionu vedly dva podstatné historické mezníky: válka v Kuvajtu v roce 1991 uvolnila cestu k ustanovení autonomní zóny a irácká válka v roce 2003 zase podnítila proces ústavního uznání a konsolidace této zóny. Poprvé v jejich politické historii poznamenané válkami a masakry byla Kurdům poskytnuta možnost mít vlastní samosprávu a existovat jako de facto stát, byť v nejistém regionálním prostředí a navzdory nedůvěře sousedního Turecka, Íránu a Sýrie.
1. část Kurdistán
Do Iraku jsme z Turecka přijížděli s napětím, jak bude na hranicích probíhat proces odbavení. Na turecké straně nebyl žádný problém. Prohlídka auta se omezila na obvyklé otevření bedny s oblečením. Pak následovala obávaná irácká strana. Nejprve nás trochu překvapil požadavek prokázat se očkováním proti covidu. Pak teprve následovala pasová kontrola. Ta se odehrávala uvnitř budovy, kde bylo několik dlouhých front u okýnek. Byli jsme jediní turisti a po chvíli k nám přišel úředník a zavedl nás přímo k jednomu okénku a vše proběhlo velmi rychle. Pak jsme museli zaplatit vízum a odjeli jsme kousek dál k celní kontrole. Tam se seběhlo plno lidí a obdivovali naše auto a snad díky tomu opět vše proběhlo docela rychle. Ještě jsme museli koupit místní zelenou kartu za 30 dolarů. Hned za hranicemi jsme si koupili místní simku platnou jenom na oblast Kurdistánu a vyměnili si peníze, kartou se nikde platit nedá a odjeli do příhraničního města Zaklo.
První dojmy z iráckého Kurdistánu byly hodně horké. Teploty dosahují přes den přes 40 stupňů ve stínu a v noci neklesají pod 30. Další výrazný poznatek je, že místní obyvatelé jsou ještě větší bordeláři než Turci. Každé pěkné místečko u vody nebo ve stínu je poseto odpadky do výše deseti centimetrů. I v říčních tůňkách plave neuvěřitelné množství odpadků. Ale jinak jsou Kurdové velmi přátelští, bohužel bez znalosti jakéhokoliv jazyka mimo jejich rodného, takže i výměna peněz nebo načerpání správného paliva u benzínky je velký problém. Všude jsou vojenské kontroly. Když cestujete mezi městy, narazíte na spoustu vojenských kontrolních stanovišť, která spravují příslušníci kurdské armády jménem Pešmergové. Jako držitelům západního pasu nám však nedělali žádné velké problémy. Nicméně Irak je destinace, kterou můžeme doporučit.
První zastávka v iráckém Kurdistánu byla hned za hranicemi ve městě 1 – Zakho u slavného kamenného mostu Delal, který překlenuje řeku Khabur. Jeho původ je nejasný, pravděpodobně sahá do románského období. Tvoří ho pět oblouků, přičemž největší je středový oblouk, kde most dosahuje výše 16 m. Délka mostu je 115 metrů a šíře je méně, než pět metrů. O stavbě mostu byl napsán slavný epos v Kurdštině. Jeho současný stav je velmi špatný, v minulosti byl několikrát opravován, ale při těchto opravách nebyl brán zřetel na jeho historickou hodnotu.
Jeli jsme dál na jih a pomalu hledali bivak, jak máme ve zvyku nejlépe u vody. Přejížděli jsme řeku Khabur, ale po průzkumu břehů jsme zjistili, že každý kousek břehu vhodný ke vstupu do vody je zabrán. My jsme ta místa nazvali pelešárny. Jedná se o takové zastiňující konstrukce potažené látkou, za použití se platí a nelze tam přespat. A navíc všude kolem je neuvěřitelný bordel, petky, obaly od všeho možného, použité plínky a mezi tím se rekreují Kurdové. Pokračovali jsme dále podle našeho itineráře až k hoře Gara. 2 – Gara Mountain se nachází severovýchodně od města Duhok a měří 2151 metrů. Saddám Husajn byl známý tím, že si tuto oblast užíval, a na této hoře postavil palác pro potěšení. Dnes je v troskách a je to skořápka jeho bývalé slávy, ale stále stojí za návštěvu, abyste ocenili dotek, historie. Sídlí tam vojenská posádka a vojáci se samopaly se na nás nedívali moc přátelsky. Okolí paláce je stále zaminované, jak nás upozorňovali všude přítomné výstražné cedule. I přes vědomí rizika jsme zabivakovali kousek pod palácem nedaleko cesty.
Přes městečko Sarsang, kde jsme nakoupili, jsme se vrátili na hlavní silnici a pokračovali do města 3 – Amadíja Nejstarší osídlení se datuje do 3. tisíciletí před naším letopočtem. V minulosti tudy procházela i tzv. hedvábná stezka a bylo sídlem paši. Město je postaveno je na vrcholu hory stolového typu, 1400 metrů nad mořem. Má eliptický tvar o rozloze menší, než jeden čtvereční kilometr a unikátní urbanistickou strukturu a přírodní krajina je zde použita jako nástroj opevnění. Do hradeb jsou kromě městských bran vytesány sochy, které měly za úkol odstrašit případné útočníky. Bylo to významné město starověké Persie. Město je tvořeno zhruba 1200 domy a žije zde okolo 6000 obyvatel – křesťanů, muslimů i židů.
4 – Gali Sherana Nádherná soutěska s tůněmi, bohužel plná lidí a hlavně odpadků. Autem se dá dojet jen do spodní části, kde jsou opět samé pelešárny. Podél říčky vede v úbočí zavlažovací kanál a po něm se dá dojít k velké tůni, kde se dá koupat v průzračné, ale hodně studené vodě. Lépe je však doplavat až k vodopádu , kde je klid a místní se tam nedostanou, protože neumí plavat.
Ještě doma jsme do itineráře zařadili 5 – Dore Canyon K, který měl být nad soutokem řeky Rubar Shakiu s řekou Great Zab u vesnice Dore poblíž Barzanu. Hledali jsme ho dlouho a až slunce začalo zapadat zabivakovali jsme s tím, že ráno budeme v hledání pokračovat. Ráno jsme však našli pouze smetiště, tak jsme se vrátili zpět do údolí řeky Great Zab, kterým jsme pokračovali až k odbočce k jeskyni Šánidar
6 – Jeskyně Šánidar proslula ve světě zejména tzv. květinovým hrobem. Mezi 10-ti neandrtálskými kostrami, jejichž fragmenty zde byly objeveny v 50. a 60. letech minulého století, byla jedna, kterou pokrývaly shluky pylu smíchaného s okolní nečistotou. Nakonec tu bylo objeveno celkem devět koster neandrtálců z různých období osídlení jeskyně. Dokládají, že u těchto neandrtálců již existovaly pohřební ceremonie a mrtvým bývaly vkládány do hrobu květiny. V jeskyni jsme potkali skupinu britských archeologů. Jejich vedoucí nám poskytl spoustu informací o tomto archeologickém nalezišti.
K 7 – jeskyni Beston nás dovedla nádherná šotolina přes horský hřeben sedlem ve výšce 1400 m. Jeskyně je volně přístupná jeskyně bez osvětlení a chodníků. Uvnitř jsou obrovské dómy s bohatou krápníkovou výzdobou, bohužel jsme neměli dostatečně silné světlo, ale i tak jsme byli ohromeni.
Na kraji města 8 – Soran jsme poobědvali v místní restauraci. Ve všech restauracích je to stejné, vybereš si maso a ostatní je dáno, polévka, salát, chleba a voda. Soran je jedno z největších měst v iráckém Kurdistánu. Vede z něj Hamiltonova silnice, která se klikatí soutěskami a kaňony k Iránským hranicím. Silnici, která je všeobecně považována za jeden z největších inženýrských počinů 20. století, navrhl v letech 1928-1932 Archibald Hamilton, rodák z Nového Zélandu. Hledali jsme bivak, ale pokud byl nějaký kousek místa u vody, byli tam místní lidé, a navíc silnice plná kamionů byla vzdálená jen pár metrů. Po několika kilometrech jsme to vzdali a vrátili se do Soranu. Potřebovali jsme vyměnit peníze, ale po směnárně nebo bance jsme pátrali marně. Nakonec se nám to podařilo v jednom větším hotelu.
Jeli jsme dál kolem 9 – vodopádu Geli Ali Bag. Je to jedna z nejnavštěvovanějších přírodních lokalit a nás velice otrávila. Parkoviště placené, pohled na vodopád ukrytý za ostnatým drátem a taky placený, snad i za vzduch k dýchání je nutné zaplatit. Zastavili jsme mimo parkoviště, nakoukli za plot a jeli dál.
Chtěli jsme vyjet na horu 10 – Korek Mountain Na hoře Korek (2127 m) začali v roce 1973 budovat Erbilskou astronomickou observatoř. Bohužel byla ještě nedokončená stavba poničena iránskými raketami během iránsko-irácké války. Ještě dole pod serpentinami vedoucími na vrchol jsme na místě s krásným výhledem do údolí strávili noc a ráno se chystali na výjezd. Vyjeli jsme téměř na vrchol, ale u závory nás zastavili vojáci. Na vrchol se nesmí. No, musíme to respektovat, a tedy se vrátit dolů.
Na internetu jsme našli obrázek krásného vodopádu Badawan. Místo jsme našli, ale po vodě ani památka. Jen dole ve strži několik žen pralo v malých loužích prádlo
Pokračovali jsme dál na jih. Cestou jsme ještě zastavili u 11 – jeskyně Jasana, která se stala v roce 1923 hlavním velitelstvím a bezpečným útočištěm krále Mahmooda během bombardování města Sulajmani britskou armádou
2. část Kurdistán
Od kamarádů jsme ještě doma dostali typ na super bivak v 1 – Soutěsce Tabin. Na začátku soutěsky vyvěrá silný pramen a vytváří malé jezírko. Bohužel už při našem příjezdu se tady koupali místní kluci a rodinka s dětmi. Po jejich odjezdu jsme se konečně mohli pořádně vykoupat a v klidu zabivakovat. O půlnoci nás však přijela kontrolovat vojenská hlídka, nejprve chtěli, abychom odjeli, ale pak nás tu nechali do rána
2 – Sulejmánie je město, které vzniklo až koncem 18. století, ale postupně přerostlo v důležitý uzel kurdského odboje. V Sulejmániji je zajímavé místo, kterému se říká Amna Súraka. Jedná se o muzeum vytvořené z bývalého kurdského vězení z dob tyranie Saddáma Husajna. Sídlí v bývalé zpravodajské kanceláři režimu Saddáma Husajna. Byla z velké části ponechána tak, jak se kurdským milicím dostala do rukou. Dokumentuje nedávnou historii severního Iráku, včetně pronásledování Kurdů, válečných zločinů a do jisté míry i válku s Islámským státem. Památkám 182 000 obětí je věnována Zrcadlová místnost, kterou na stěnách zdobí malé kousky zrcadel. Každé zrcadlo značí jednu oběť. Na stropě visí 5 000 žároviček, které svítí na památku zničených kurdských vesnic. Za zrcadlovou síní se pokračuje přes chodby s vězeňskými celami, kde byli mučeni a zabíjeni kurdští vězni.
Z návštěvy muzea se stal docela emotivní zážitek, a abychom si pročistili hlavu, odjeli jsme na severozápad k iránským hranicím. Projížděli jsme převážně po prašných cestách horským pásmem až jsme přijeli k řece Nahr Shalar. Ta vytvořila nádherný kaňon, bohužel většinou nepřístupný. Měli jsme tip, že u 3 – vesnice Gole je malý rezort, kde by se dalo bivakovat. Opět však toto krásné místo bylo tak zasviněné odpadky, že jsme raději pokračovali dál.
Krajina se změnila, projížděli jsme údolím, které bylo plné polí s rajčaty, paprikami a melouny. Lidé všude sbírali úrodu a nakládali bedničky na auta a pak u silnice překládali do kamionů. Projeli jsme městem Penjwen, které je hraničním přechodem do Iránu. Bivak jsme nakonec našli na stráni kousek za městem. Nedaleko města Khurmall v zeleném údolí, řeky Zallim, jsme hledali vychvalovaný vodopád 4 – Ahmad Awa. Vodopád jsme neviděli, byl ukryt za hradbou stánků a restaurací zaplavených obrovským množstvím lidí. Ztěží jsme projeli uličkou kolem přeplněných parkovišť a vyjeli nahoru nad údolí s tím, že snad vodopád uvidíme odtamtud. Ale viděli jsme jen zelené údolí.
Vrátili jsme se do údolí a po hlavní čtyřproudé silnici přijeli do města 5 – Halabja. Město je v historii, a zejména mezi Kurdy, známé díky chemickému útoku plynem v roce 1988, který byl součástí Irácko-íránské války, resp. její operace al-Anfal. Jeho vykonavatelem byla irácká armáda; cílem bylo kurdské obyvatelstvo. Útok trval 48 hodin a vyžádal si mezi 3200 až 5000 mrtvými a 7000 až 10 000 zraněnými. Většina obětí byli civilisté. V březnu 2003 byl ve stále z velké části zničeném městě postaven Památník mučedníků Halabja. Dne 16. března 2006 se na místě vzbouřilo několik tisíc rozzlobených obyvatel na protest proti tomu, co vnímali jako zanedbávání života a vydělávání na tragédii kurdského vedení. Památník byl zapálen a zničil většinu jeho archivů; jednoho z výtržníků policie zastřelila a desítky lidí byly zraněny. Později byl přestavěn na Památník Halabja, který slouží také jako muzeum s výstavami zobrazujícími ukázky masakru.
Ještě týž den jsme popojeli na jih do 6 – Darbandekhanu, města u něhož leží stejnojmenná přehrada na řece Sirvan, kde jsme doufali najít místo u vody. Protože u přehrady to nebylo možné popojeli jsme kousek po proudu řeky a kupodivu našli skvělé místo na bivak. V den našeho příjezdu vypouštěli z přehrady vodu a řeka pod hrází byla plná ledové vody, což bylo po dlouhé době veder první osvěžení.
Asi jsme do Iraku nepřijeli v nejvhodnějším období. Nemohli jsme to ovlivnit, protože do Azerbajdžánu neotevřeli hranice a my tak jeli do Iraku skoro o měsíc dříve, než jsme měli v plánu. Zářijové vedro byl velký problém a nemít v autě klimatizaci tak jsme se asi upekli. Přes den teploty dosahovaly 45 stupňů ve stínu a ten v této vyprahlé a kamenité zemi nenajdete. A ani v noci nebylo o moc lépe. Nad ránem teplota klesla na 35 stupňů.
Bohužel ráno se zase řeka vyprázdnila, břehy byly plné bahna a o ranní koupeli nemohla být řeč. Upustili jsme proto od plánu zůstat tady další den a pokračovali horkou a vyprahlou krajinou dál na sever.
7 – Jeskyně QizQapan leží poblíž vesnice Zarzi. Není to jeskyně; jedná se o skalní hrobku, která obsahuje 3 hroby ve 3 různých pohřebních komorách. Datuje se do středního období Achajmenovců, 600-330 př.nl. Vchod do hrobky leží přibližně 8 metrů nad úrovní terénu, vedou k němu železné schody a bohužel se skrývá za hustou mříží, ale na internetu jsme našli fotku bez mříže.
Odpoledne jsme cestou na sever hledali místo na bivak. U řeky opět stejný obrázek, buď nebyl přístup k vodě nebo všude neskutečný bordel podobající se smetišti. Krajina kolem silnice byla tak vyprahlá a bez kouska stínu, že jsme raději stále pokračovali dál. Nakonec jsme dojeli až k městu Koya a kousek nad ním ve strži u cesty našli plošinku odpoledne stíněnou skalní stěnou.
Ráno jsme odjeli do města prohlídnout si pevnost ve městě. 8 – Kela Koye je pevnost na kopci v centrální čtvrti města. Ačkoli mezi vědci panuje nedostatek konsenzu, obecně se má za to, že Qshla Koya byla postavena v letech 1869 až 1872 pod záštitou Osmanské říše. Účel stavby byl nepochybně vojenský, ubytování vojska a poskytování strategického výhledu pro sledování okolní oblasti.
9 – Marbina Bekham Quadisha je křesťanská svatině. Historie tohoto místa není zcela jasná. Název kostela, místně známý jako Mar Bena, naznačuje, že by mohl být spojen s historií Mar Behnama a Marta Saraha, mučedníků a symbolických postav christianizace irácké Mezopotámie. Bohužel je nepřístupný za vysokým plotem.
V Iráckém Kurdistánu nemůžeme nenavštívit Irbíl metropoli autonomní oblasti Irácký Kurdistán a jeho největší zajímavost 10 – Citadelu v Irbílu, která je dominantou města. Irbílská citadela, byla zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 2014. Lokalita, na níž se citadela nachází, je považována za jedno z nejstarších trvale osídlených míst na světě, ne-li přímo nejstarší. První přímé písemné zmínky o citadele byly nalezeny na hliněných tabulkách ze starověké Ebly (dnešní Tell Mardich v Sýrii) z doby kolem roku 2 300 př. n. l., psaných sumerským klínopisem. Kopec, na němž citadela stojí, je vysoký zhruba 32 metrů. Jedná se o klasický tell, uměle vytvořenou vyvýšeninu, která na tomto místě vyrůstala v průběhu tisíciletí postupným navršením odpadu a materiálu z předchozích, již zaniklých staveb. Při pohledu z oběžné dráhy Země irbílská citadela svým tvarem a členěním připomíná kolo od vozu. Oválná vyvýšenina má rozměry zhruba 430 × 340 metrů. Zástavba, obehnaná hradbami, později postupně od 19. století přebudovanými na obytné a veřejné budovy, pokrývá plochu 10 hektarů. Citadela bývala rozdělena na tři městské čtvrtě. Čtvrtě byly pojmenovány podle jejich obyvatel – Serai, kde žily bohaté a významné rodiny, Takya, kde byli soustředěni dervišové, a třetí byla řemeslnická čtvrť Topchana. V roce 2018 uvnitř citadely stále bydlela jedna rodina, aby nebyla přerušena tradice nejdéle nepřetržitě obydleného sídla na světě. V areálu citadely je také jedna mešita a několik muzeí.
Po návštěvě Irbílu jsme chtěli vidět Klášter Mar Mattai ležící na vrcholu hory Maqloob, který je uznáván jako jeden z nejstarších existujících křesťanských klášterů. Bohužel leží v blízkosti Mosulu a na jedné z silničních kontrol nás nepustili dál, že nemáme povolení. Těžko diskutovat s vojáčkem, který má přes rameno samopal a neumí žádnou nám známou řeč. Tak jsme se obrátili a jeli dál jinou cestou dostatečně vzdálenou od Mosulu.
Na pláních, obklopujících Irbíl, došlo v roce 331 př. n. l. k jedné z nejvýznamnějších bitev světových dějin 11 – bitvě u Gaugamél. Vojsko Alexandra Velikého v ní dosáhlo fantastického vítězství nad Peršany vedenými králem Dareiem III. Nedaleko místa označeného na mapě jako dějiště bitvy jsme objevili malý jezídský hřbitov.
Naše touha najít bivak u vody tentokrát došla naplnění u říčky Gomel. V údolí 12 – Khenis je venkovní muzeum. Toto starověké místo postavil asyrský král Senacherib (700 př. n. l.), který jej pojmenoval Khanosa. Skalní reliéfy a hrobky jsou považovány za nejlepší starověké skalní rytiny v regionu Badinan. Do skály nad zemí bylo vytesáno mnoho reliéfů a jejich majestátnost je viditelná dodnes.
13 – Láliš je vesnice v horském údolí, kde se nachází svatyně a hrobka šejcha Adího ibn Musáfira, nejvýznamnějšího náboženského vůdce jezídů. Pro jezídy je Lališ stejně významný jako pro křesťany Jeruzalém a pro muslimy Mekka. Jezídi navštěvují svatyni během jejich nejvýznamnějšího svátku Slavnosti shromáždění, která se koná na podzim 6. až 13. října; ale i jindy. Každý jezíd by měl alespoň jednou za život vykonat pouť do této svatyně. U vstupu do údolí je most Pírá silát (Most přímé cesty), který tvoří hranici mezi světským a posvátným územím, za ním musí poutníci zout boty a chodit bosí.
Alqosh je křesťanské město, které zázračně přežilo postup ISIS. Jeho nejznámější atrakcí je 14 – klášter Rabban Hormizd, postavený na úbočí hor nad městem. Klášter byl založen kolem 7. století a následně byl v průběhu stovek let rozšiřován. Stalo se jedním z nejdůležitějších míst v sektě chaldejských katolíků, dokud nebylo v 18. století během osmansko-perské války téměř opuštěno. Když jsme k němu přijeli, ukázalo se, že je zavřený, tak jsme si alespoň prohlédli nový klášter, který byl postaven na bezpečnějším místě v 19. století blíže k městu a přestěhovala se sem většina chaldejských katolických mnichů.
Nedaleké město Duhok je známo svou působivou přírodní krajinou a je to jedno z turisticky nejatraktivnějších míst této oblasti. Nad městem je posvátné místo Zoroastriánů 15 – Jeskyně Charstin.
Celé odpoledne jsme projížděli vyprahlou krajinou a hledali bivak. Nakonec jsme našli místo s výhledem na těžební ropné věže. Ráno jsme odjeli k nedalekým hranicím s Tureckem. Procedury proběhly poměrně rychle a my se ocitli opět už po třetí během naší cesty v Turecku.
