Armenie

Na severu a západě Gruzie se zkazilo počasí a podle předpovědi by škaredě mělo být minimálně týden, tak jsme se rozhodli odjet do Armenie a zbytek Gruzie projet později. Přejet hranice do Armenie bylo časově náročné. Opět, tak jako na turecko-gruzínských hranicích pasažéři museli projít pěšky a po Pavlovi chtěli cosi zaplatit a nikdo nám neřekl co. Byla to jakási ekologická daň, ale zaplacením to neskončilo custom inspektor musel vyplnit a orazítkovat jakýsi papír, což pro člověka neznajícího angličtinu znamenalo, že se vůbec neorientuje v našem techničáku. Nakonec to vyřešila mladá celnice a my mohli po dvou hodinách zakoupit zelenou kartu a simku a odjet.

1. část Armenie

První noc jsme strávili nad kaňonem řeky Debet, ve kterém jsme další den navštívili několik monastýrů.

1 – Klášterní komplex a pevnost Akhtala, který se nachází na vysokém útesu s výhledem na město Akhtala , obklopený ze tří stran hlubokými kaňony, byl založen v 10. století, kdy tyto oblasti kaňonu Debed ovládala dynastie Kiurikian. V kostele Svaté Matky Boží jsou nástěnné malby zobrazující výjevy ze Starého i Nového zákona.

2 – Klášter Haghpat zapsaný na seznamu UNESCO představuje unikátní spojení tradiční architektury regionu a církevní architektury Byzantské říše. Byl založený v roce 976. Klášter Haghpat, hlavní náboženské, kulturní, vědecké a vzdělávací centrum středověké Arménie, byl známý svými rukopisy a miniaturami, které zde vznikaly.

3 – jeskynní pevnostní komplex Zarni-Parni, který se nachází v západní části kláštera Haghpat. Podle legend se sem při obraně před nepřátelskými útoky uchýlil guvernér Zareh spolu se šlechtici své dynastie a opatroval rukopisy a poklady klášterního komplexu Haghpat .

Kaňon řeky Debet je nádherný, v každé jiné zemi by zde byl národní park, ale tady dlouhá léta vládli bolševici z Moskvy a nastavěli tu továrny, doly a panelová sídliště. Dnes je vše v dezolátním stavu těsně před rozpadem, jak jsme viděli v městě Alaverdi

4 – Sanahin je další klášter v údolí řeky Debed zapsaný na seznamu UNESCO. Předpokládá se, že místo bylo centrum uctívání již ve 4. století. Klášter byl založen až v první polovině 10. století.

5 – Kostel v Odzunu byl postaven v letech 303-313 Trdatem 3. a byl požehnán Řehořem Osvícencem. Dnešní podoba kostela pochází z 8. století. Kostel byl několikrát opravován, ale kupole zůstala původní. Ve zdech kostela je zachováno mnoho starých kamenů s řezbami, z nichž dvacet pět pochází ze 4. století. Nejpozoruhodnější plastika zobrazuje svatou Matku Boží s dítětem Ježíšem. Vysoké schody vedou ke dvěma obloukům památníku, kde stojí dvě pravoúhlé stély. Na stélách jsou vytesány výjevy znázorňující šíření křesťanství. Tato památka je pozoruhodným příkladem starého arménského náboženského umění.

Předpověď počasí nebyla zrovna nejlepší, přesto jsme se rozhodli vyjet k jezeru Kari a obhlédnout výstupovou cestu na horu Aragac. Po odbočení z hlavní silnice jsme uviděli vysoký kříž a sochy písmen arménské abecedy. Památník arménské abecedy jsou obří kamenná písmena věnovaná zakladateli arménské abecedy, před obřím křížem sestávajícím z 1712 velkých a malých křížů, které symbolizují křesťanství jako oficiální náboženství. Památník byl postaven v roce 2005 k 1600. výročí vytvoření arménské abecedy. Arménská abeceda se používá k psaní arménského jazyka od roku 405 nebo 406 a stále se používá k prezentaci arménského jazyka v psané formě. Vymyslel ji Saint Mesrop Mashtots, arménský lingvista a církevní vůdce, s cílem zpřístupnit Arménům Bibli a šířit křesťanství. Původně obsahovala 36 písmen a byla dokončena ve středověku.

Od památníku jsme jeli přes kopečky a hledali bivak. To se nám podařilo na pasece v malém lesíku.

Ráno jsme pokračovali dál a udělali malou zajížďku k pevnosti 6 – Ambred. Je to pevnost původem ze 7. století na svazích hory Aragac v nadmořské výšce 2300 m.

7 – Jezero Kari je horské jezero na úpatí nejvyšší hory Arménie, Aragacu, v nadmořské výšce 3 190 m. U jezera leží meteorologická stanice a stanice výzkumu kosmických paprsků, vybudované za časů Sovětského svazu. Vrchol Aragacu byl stále v mracích, tak jsme se rozhodli výstup o pár dní odložit a mezi tím prozkoumat okolí Jerevanu.

9 – Ečmiadzimská katedrála byla roku 2000 zanesena do seznamu světového dědictví UNESCO. Ečmiadzinská katedrála je centrálním chrámem Arménské apoštolské církve. Katedrála je rovněž sídlem katholika všech Arménů a předpokládá se, že se jedná o vůbec nejstarší katedrálu na světě. Původní byl chrám postaven počátkem 4. století, již v letech 301‒303 n.l. Mělo se tak stát díky úsilí arménského světce Řehoře Osvětitele, kdy Arménie jako první stát na světě v roce 301 přijala křesťanství jako státní náboženství.

10 – Katedrála Zvatros v překladu katedrála Nebeských andělů byla postavena v 7. století a v 10. století zničena velkým zemětřesením. Za dobrých světelných podmínek ruinám tvoří nádherné pozadí turecká hora Ararat

Počasí se umoudřilo a my opět jeli k jezeru Kari. Tam jsme na louce zabivakovali a těšili se z výhledu na nedaleký Ararat, ležící za hranicemi v Turecku, na který jsme z Tureckého Dogubeazitu vystoupili v roce 2005.

8 – Aragac je nejvyšší vrchol Armenie, je to sopka se čtyřmi vrcholy. Ráno jsme nespěchali, ale měli jsme na paměti, že po poledni se vrcholek zahalí mraky a tak jsme vyrazili po sedmé hodině. Začátek výstupu je pohodová chůze po širokých pláních posetých kameny. Postupně cesta začala nabírat na strmosti, a tak jsme serpentinami stoupali vzhůru. Po čase se terén změnil a louky byly vystřídány kamennou sutí. Stezka byla dobře vyšlapaná i v nejvyšších partiích, takže jsme za dvě a čtvrt hodiny stanuli na jižním vrcholu sopky Agarats ve výšce 3879 m. Výhledy byly skvělé, mraky ještě nepřišly. Za necelé dvě hodiny jsme už pili pivo u Šaliny.

2. část Armenie

Po výstupu na Aragac jsme odjeli dál na jih. Jeden den jsme věnovali prohlídce chrámu 1 – Garni. Chrám v helénském stylu nechal postavit arménský král Trdat I v 1. století nad roklí Azat na počest pohanského boha slunce.

Nedaleko Garni se nachází 2 – Monastýr Geghard nebo správněji Gehrardavank což znamená Klášter kopí osudu. Po svém založení se nazýval Airivank Jeskynní klášter a oba tyto jeho názvy mají své opodstatnění. Část klášterních budov (chrámy a pohřební komory) je opravdu vytesána ve skalách, ke kterým je část dalších budov přistavěna z kamenných bloků. Proto tedy jeskynní klášter. A proč klášter Kopí osudu? V minulosti zde totiž bylo uloženo tzv. kopí osudu (jeden z šesti existujících exemplářů), kterým římský voják Longinus probodl na kříži bok ukřižovaného Krista. Do Arménie ho přinesl apoštol sv. Juda Tadeáš z Edesy a dnes je uloženo v Ečmiadzinské katedrále. V roce 2000 byl klášter zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

V soutěsce řeky Azat hned pod vesnicí Garni jsme objevili fantastický bivak s výhledem na čedičové varhany. Až do setmění jsme pozorovali skalní vlaštovky a také párek orlosupů, kteří krmili mladé v hnízdě na skále nad námi.

Arménská krajina je hodně vysušená, přehrady mají málo vody a břehy jsou bahnité. Velice zajímavé a pro nás nezvyklé jsou hřbitovy. Většinou jsou mimo města, mnozí mají u hrobů přístřešky proti slunci a lavičky a hlavně nás udivovali obří náhrobky s vyobrazením pohřbeného v životní velikosti.

3 – Chor Virap, což znamená Hluboká kobka je klášter stojící na úpatí Araratu, jehož název úzce souvisí s jeho historií. Pro dějiny Arménie má přitom naprosto klíčovou roli, protože jsou v něm počátky křesťanství v této zemi. Na skalnatém pahorku, kde dnes klášter stojí, se již od roku 188 př. n. l. rozkládalo hlavní město Arménského království Artašat. Když sem koncem 2. stol. po Kristu přišel Řehoř Osvětitel, pohanský král Tiridates III. Veliký (též Trdat III.) ho za hlásání křesťanství uvrhl do skalní kobky, kde ho držel v zajetí 14 let. Za toto kruté zacházení byl král stižen šílenstvím ze kterého ho zázračně sv. Řehoř vyléčil. Na základě této události přijal král křesťanství, které v roce 301 prohlásil státním náboženstvím, jako vůbec v první zemi na světě.

4 – Jeskyně Areni je důkazem toho, že Arménie je jedna z prvních zemí, kde se vyrábělo víno. V jeskyni bylo objeveno 6100 let staré vinařství. Byly zde nalezeny fermentační kádě, lis na víno, skladovací nádoby a zbytky vylisovaných hroznů.

5 – Monastýr Noravank V překladu Nový klášter stojí na konci údolí obklopen červenými skalami. Byl založen ve 12. století. V komplexu se dochovalo několik překrásných chačkarů – pohřebních kamenů. Klášter založil biskup Hovhannes v roce 1150. V 13. až 14. století byl areál využíván jako biskupská rezidence a následně se stal významným náboženským a později kulturním střediskem.

Dnešní bivak s výhledem na monastýr Noravank jsme objevili u říčky pod klášterem.

3. část Armenie

Jih Armenie je jen pár desítek kilometrů široký a vedou přes něj pouze dvě silnice. Měli jsme v plánu takový okruh, ale nakonec jsme museli díky politické situaci na arménských hranicích s Azerbajdžánem a Iránem trochu improvizovat a vracet se zpět na sever stejnou cestou.

První zastávka cestou na jih byl 1 – monastýr Tatev. Je to arménský apoštolský klášter z 9. století, který se nachází na velké čedičové plošině poblíž vesnice Tatev. Klášterní celek stojí na okraji hluboké rokle řeky Vorotan. Ve 14. a 15. století hostil klášter jednu z nejvýznamnějších arménských středověkých univerzit, univerzitu v Tatevu, která přispěla k pokroku vědy, náboženství a filozofie, reprodukci knih a rozvoji miniaturní malby. Vědci z Tatevovy univerzity přispěli k zachování arménské kultury a vyznání během jednoho z nejobtížnějších období své historie. Součástí komplexu jsou tři kostely: katedrála sv. Pavla a Petra, sv. Astvacacina a sv. Řehoře, mauzoleum Grigora Tatevaciho, pomník „Gavazan“. Do kláštera jsme „přiletěli“ lanovkou, která se nazývá Křídla Tatevu a vede z vesnice Halidzor přes kaňon řeky Vorotan. Lanovka je údajně nejdelší kyvadlová dráha na světě. Výhledy na kaňon i monastýr z výšky stály za to.

Kousek pod Tatevem jsme našli bivak hned u silnice a další den pokračovali na jih do 2 – Kapanu, největšího města v jižní Arménii. Kapan je nehezké hornické město, jsou zde doly a továrny pro zpravování měděné rudy. Na úbočí nad Kapanem jsou pozůstatky Vahanavanku z 10. století. Klášter byl kdysi náboženským centrem králů Syunik. Pokus o obnovu kláštera v roce 1978 byl později opuštěn a kostel byl bez střechy až do roku 2006, kdy byla přidána otřesně moderně vypadající červená střecha.

Nedaleká pevnost Halidzor byla původně postavena v 17. století, aby sloužila jako ženský klášter. Později používal slavný arménský vojenský velitel a osvoboditel David Bek místo jako své hlavní velitelství a také jako administrativní centrum Syuniku v boji proti silám Osmanské říše a Peršanů.

Cesta na jižní hranici Armenie vede přes hory vysoké přes 3000 metrů, přejeli jsme sedlo Tashtun ve výšce 2535 m. Silnice velice slušná, je to hlavní tah do Iránu. To znamená spousta kamionů v obou směrech. Mnoho serpentin nás dovedlo až do údolí řeky Aras, která tvoří hranici s Iránem, do 3 – města Meghri. Chtěli jsme projet podél hraniční řeky ke druhé silnici vedoucí na sever zpět do Kapanu. Kousek za Kapanem nás však zastavila závora a vojáček nám oznámil, že dál je možné jet jen se speciálním povolením, které jsme neměli. Nezbylo nám než se obrátit a vrátit se na sever do Kapanu stejnou cestou.

Ještě ten den jsme vyjeli z Kapanu směrem k hoře 4 – Khustup 3210 metrů vysoké (nejvyšší vrchol pohoří Katar) s úmyslem na ni další den vystoupit. Výjezd do sedýlka ve dvou tisíci metrech, ze kterého jsme chtěli vystoupit na vrchol, byl nádherný, ale počasí už ne. Přišly mraky a mrholilo celou noc. Vypadalo to beznadějně, tak jsme se rozhodli pro druhou variantu výstupu, z jižní strany z vesnice Shishert, vzdálené asi 80 km.

Jenže tam vedla silnice po hranici s Azerbajdžánem, kam nás nechtěli pustit. Naštěstí souběžně s hranicí začali budovat silnici novou už pouze v Armenii, která se dala projet. Kousek pod vesnicí Shiskert jsme našli pěkný bivak u vodopádu a strávili tam dva dny odpočinkem, praním a hodováním s Arménci.

V neděli 31.7. jsme vyrazili na 4 – Khustup (3210 m). Ne úplně jednoduchý výjezd až do výšky 3000 metrů Pavla doslova nadchnul. Posledních 200 výškových metrů na vrchol jsme už absolvovali po svých.

4. část Armenie

Po výstupu na Khustup jsme se museli na sever Armenie vracet již jednou projetou silnicí kolem monastýru Tatev. Dole pod ním je v kaňonu řeky Vorotan velmi zajímavý přírodní útvar 1 – Ďáblův most. Přírodní most, pod nímž řeka vytvořila zajímavé jeskyně, krápníky a sintrová jezírka, ke kterým se dá sestoupit po laně a procházet jeskynní prostory.

Po osvěžující zastávce u Ďáblova mostu jsme pokračovali dál po vedlejší šotolinové cestě do města Goris. Město Goris je sevřené vysokými horami se skalními městy a nádhernou přírodou. Goris je historickým centrem provincie Sunik. Domy si tu ale stavěli jen ti nejbohatší lidé a ostatní žili v blízkých jeskyních, a to až do padesátých let minulého století. Ještě dnes najdete ve městě hodně lidí, kteří se v jeskyních narodili. Kousek odtud se nachází velká vesnice Khndzoresk, kde v jeskyních žilo ještě víc lidí než v Goris. Bivak jsme našli na loukách s super výhledem na město

2 – Skalní město Khndzoresk je známým kaňonem s malebnými skalními útvary a starobylým jeskynním osídlením postavených v jeskyních po obou stranách soutěsky vyhloubené horskou říčkou. Umělé jeskyně, z nichž některé jsou v současné době využívány jako stáje a sklady, byly obydleny až do 50. let. Ve spodní části rokle je kostel sv. Hripsime, jehož historie sahá až do 17. století. Obě části údolí s jeskynními obydlími jsou dnes spojeny visutým mostem, který je 160 metrů dlouhý a údolí překlenuje ve výšce 63 metrů.

Po zajížďce do Gorisu jsme se opět vrátili na hlavní silnici a pokračovali po ní až k odbočce do vesnice Vaghatin. Kousek za ní trůní na skalním útesu nad hlubokou skalní roklí vytvořenou řekou Vorotan klášter 3 – Vorotnavank. Již ze silnice se nám otevřely nádherné pohledy na opevněný klášter postavený z černého čediče, který První stavba kostela vznikla ve 4. století. V roce 1931 ho poničilo velké zemětřesení, ale dnes je rekonstruován. Z původní stavby se zachovala kruhová freska na vnitřní stěně.

4 – Ve vesnici Aghitu hned vedle silnice jsme objevili zbytky hrobky ze 6. – 7. století, které jsou považovány za jednu z nejvýznamnějších památek staré arménské architektury. V přízemí se nacházejí dvě pohřební komory, nad kterými se tyčí sloupová architektura jakéhosi nástavce. Na dva vysoké oblouky dosedá velmi ozdobná římsa, nesoucí horní patro, tvořené třemi menšími oblouky podepřenými výrazně tvarovanými sloupy. Jednotlivé části stavby jsou zdobeny granátovými jablky, hroznovým vínem, geometrickými a rostlinnými motivy. Dnes se neví, kdo a komu tuto hrobku postavil. Mezi místními se ale vypráví legenda, že jde o pomník, vybudovaný vděčnými vesničany na počest tří sjunických princů, kteří z Agitu vyhnali perského šáha, ubytovaného zde i s početnou armádou. Tato památka byla vyobrazena na první 100 dramové bankovce z roku 1993.

Přes vesnici Sisian jsme přijeli k 5 – megalitickému komplexu Zorac Karer. Je to observatoř z 5.tisíciletí před naším letopočtem. 233 čedičových kamenů tvoří dlouhé řady a kruhy, v některých jsou vyvrtány otvory. Dodnes není úplně jasné, k čemu megality sloužily.

Po celé Arménii se nachází kameny pokryty petroglyfy – skalní malby vyprávějí o životě a tradicích dávných obyvatel. Obrovská sbírka petroglyfů z 5.-6. tisíciletí př. n. l. je na náhorní plošině 6 –Ughtasar – oblíbeném místě dávných poutníků, kam se dnes mohou dostat jen terénní vozy. Pod horou Ughtasar (3563 m) u malého ledovcového jezera se na kamenech, které jezero obklopují se nachází spousta petroglyfů vytesaných do šedého sopečného kamene pomocí kamenných nástrojů. Petroglyfy v zobrazují lidi a zvířata, kruhy, spirály, tečky, čáry a další geometrické a abstraktní formy. Existuje mnoho vesmírných symbolů, včetně jednoho pro znamení zvěrokruhu Berana a základních kalendářů vyřezaných jako kola pro dělení času pomocí kříže a čtyř kruhů pro roční období. Zastoupeny jsou také geografické prvky: řeky, jezera, prameny atd., následované astronomickými tělesy a jevy: Slunce, Měsíc, hvězdy, hvězdná souhvězdí a hvězdná obloha, kometa a blesky.

Cesta na náhorní plošinu je dlouhá 18 km a Pavel tvrdil, že zatím nejtěžší z našich offroad výjezdů. Velmi dlouhé a velmi strmé úseky plné kamení dokonce způsobily, že motor se přehříval a my museli udělat pauzu a čekat, až vychladne. Ale bivak ve výšce 3300 metrů stál zato. Byli bychom zde rádi zůstali déle, ale od hranice s Náhorním Karabachem nás dělilo několik desítek metrů a kolem procházeli vojáci v plné polní. Na hraničním hřebeni byly vidět vojenská postavení. Tak jsme nechtěli příliš dráždit a druhý den ráno odjeli zpět do údolí

7 – Vodopád Shaki je 18 metrů vysoký a moc pěkný. Je opředen pověstí o krásné modrooké dívce jménem Šake, která se vrhla ze skály, aby si zachránila život před dobyvateli. Jak padala ze skály, její šaty se ve větru rozevřely a vytvořily tento krásný vodopád, který ji ukryl před nebezpečím. Ale když jsme k němu přijeli, byla tam strašná spousta lidí, snažících se zachytit to nejlepší selfíčko.

Nejen my, ale i Šalina, která s námi překonává neuvěřitelné úseky v horách i na prašných cestách potřebuje občas očistu. Zkontrolovat olej, vyměnit a vyfoukat filtry. Taky chladič byl plný prachu.

8 – Jermuk je lázeňské město ležící na řece Arpě. V průvodcích jsme četli samou chválu, ale my to viděli jinak. Místo idylických zákoutí jsme viděli rozpadající se infrastrukturu z dob SSSR. Večer jsme ale strávili velice příjemný ve společnosti mladého iránského páru na břehu přehradního jezera kousek pod Jermukem

5. část Armenie

Z Jermuku jme se vydali na sever k jezeru Sevan přes průsmyk Selim v pohoří Vardenis. Těsně pod nejvyšším bodem průsmyku stojí 1 – Selim Karavanseraj postavený v roce 1332 pro karavany putující po obchodní stezce mezi městy Divin a Parta. Karavanseraj tvoří velká síň, malá kaple a komůrky, kde přespávali obchodníci a cestovatelé.

Od průsmyku silnice klesá až k jezeru Sevan. Vulkanické jezero Sevan, „modrá perla Arménie“, je 80 km dlouhé a zároveň až 30 km široké. Leží v nadmořské výšce 1916 m.n.m. a má hloubkou několik desítek metrů. Některé části pobřeží jsou populárními rekreačními oblastmi pro obyvatele blízkého Jerevanu, na jeho hladinu zhlíží i několik zajímavých historických staveb. Jeho jižní část nám připadala neutěšená, nefunkční hospůdka na pláži plné odpadků a na to shlíží vybydlený panelák, dříve snad hotel. Rychle jsme pokračovali na sever.

Zastavili jsme v obci Noratus, abychom si prohlédli 2 – hřbitov Noratus, kde se nachází na rozloze 7 hektarů cca 1000 chačkarů ( náhrobních kamenů) z 9. – 18. století, představující unikátní galerii dokládající vývoj arménského funerálního umění po dobu 1000 let Chačkary jsou svébytným projevem arménské kultury a byly zapsány na seznam UNESCO.

Kousek dál na břehu jezera Sevan stojí 3 – Monastýr Hayravank. Bylo tu spousta lidí, právě se zde odehrávala svatba, tak jsme pokračovali dál podél břehu a hledali místo na bivak, kde by také byla možnost si v jezeře zaplavat. Všude jsou placené kempy, a tak jsme nakonec téměř na severním konci sjeli na jeden z nich, který byl úplně prázdný a ráno se po dlouhé době vykoupali.

Od jezera Sevan jsme už směřovali ke Gruzínským hranicím. Cestou jsme se ještě zastavili ve dvou monastýrech. 4 – Monastýr Haghartsin, jeden z divů arménské středověké architektury, se nachází 18 km severně od letoviska Dilijan. Přesné datum výstavby kláštera není známo. Klášter byl podle historiků budován postupně od 10. do 13. století. Kvůli četným nepřátelským nájezdům a také zemětřesením byly klášterní stavby a kostely opakovaně ničeny a obnovovány. Je známo pouze to, že klášter Haghartsin vzkvétal od 12. do 13. století. Právě v této době byl klášter v různých historických pramenech zmiňován jako jedno z nejdůležitějších a předních vědeckých a kulturních center středověké Arménie

Z Arménie jsme se vrátili zpět do Gruzie s cílem vystoupit na Kazbek, což se nám podařilo a popis výstupu je v části Gruzie.

pokračovat na