Gruzie
Gruzie má prastarou kulturu. Iberské království existovalo již ve 4. století př. n. l. Gruzínci byli také jedním z prvních národů, který přijal křesťanství – ve 4. století. Středověké Gruzínské království (1008–1490) bylo regionální velmocí, která prožila svůj vrchol za Davida IV. Stavitele a Tamary Gruzínské ve 12. století. Bylo však vyvráceno Mongoly a země pak byla nucena strpět sérii cizích nadvlád – Osmanů, Peršanů a nakonec, od 19. století, i Rusů. Pokus o samostatný stát v roce 1917 ztroskotal již po pěti letech, kdy byla Gruzie násilně začleněna do Sovětského svazu. Samostatnost se jí podařilo získat až v dubnu 1991.
Gruzie je velmi hornatá země. Dominujícím prvkem krajiny jsou mohutná horská pásma Velkého Kavkazu na severu země a s několika vrcholy přesahujícími 5 000 m a Malý Kavkaz na jihu země a s nejvyšším vrcholem přesahujícím 3 000 m. Obě jsou ve středu země spojena pohořím Lichi, které tak už ve starověku rozdělilo Gruzii na historické regiony Kolchis na západě a Iberie na východě. Západ je vlhčí a vyskytují se tam i deštné pralesy mírného pásu. Jedinou nížinou při pobřeží Černého moře je Kolchidská nížina, kde lesy téměř zmizely na úkor zemědělské půdy. Východ je mnohem sušší a lesnatější. Hory Velkého Kavkazu jsou domovem velkého množství ledovců. Hory Malého Kavkazu jsou na rozdíl od mohutnějšího severního „souseda“ převážně vulkanické, jsou oblastí častých zemětřesení, nachází se tu i jezera a termální prameny.
Na hranicích z Turecka do Gruzie nás překvapilo, že autem mohl přejet pouze řidič a spolujezdci se museli odbavit samostatně a přejít do Gruzie pěšky. Hned za hranicemi jsme vyměnili peníze, zaplatili gruzínskou zelenou kartu a koupili datovou simku.
1. část Adžarie a Kachetie
Adžárie, oficiálně Adžarská autonomní republika je jednou ze dvou gruzínských autonomních republik, druhou autonomní republikou je Abcházie. Rozkládá se v jihozápadní Gruzii, při hranicích s Tureckem a na východním pobřeží Černého moře. Země je mimo jiné známá jako přímořská lázeňská oblast. Administrativním a hospodářským centrem této republiky je přístavní město Batumi, které je zároveň druhé největší město Gruzie. Nás však zajímalo hornaté vnitrozemí Adžárie. Tato oblast je srdcem adžarských tradic, má překrásné kamenné mosty, vodopády, trosky starých hradů a dřevěné domky přilepené ke strmým svahům. Většina obyvatel jsou muslimové.
Hned za hranicí jsme zastavili v 1 – Goniu u pevnosti založené ve 3. století před Kristem. Jedná se o rozlehlou a téměř nedotčenou stavbu z dob Římanů, kdysi velice dobře opevněné město, kde nechyběly lázně či hipodrom. Po pádu Římské říše se dostalo Gonio pod vliv Byzance, v 16. století pak patřilo Osmanské říši a po uzavření Sanstefanské mírové smlouvy roku 1878 se stalo součástí Ruského impéria. Z pevnosti se dochovaly zejména zdi vnitřních budov a hradby, mezi kterými vynikají především zdi byzantské a osmanské pevnosti. Díky své monumentálnosti je pevnost jednou z nejlepších ukázek římsko-byzantské vojenské architektury na světě. Do 12. století bylo Gonio známé jako Apsarosi, což znamená „místo s vodou“. Věří se, že hrob uvnitř pevnosti patří jednomu z 12 apoštolů, sv. Matějovi.
Kousek za Batumi jsme odbočili do 2 – údolí řeky řeky Machakhlis, kde jsme si chtěli odpočinout po dlouhé cestě do Gruzie. Taky už bylo potřeba vyprat a udělat pořádnou očistu těla.
Druhý den se rozpršelo tak jsme se rozhodli projet údolím dál do hor po cestě zvané Machakhela Gun Road, která je jednou z nejzajímavějších tras v Adžárii. Nejprve jsme projeli kolem mostu Tskhemlara arch bridge, dál jsme viděli vodopád Chkhuneti a následoval bunkr z druhé světové války ve Skurdidi. Při zpáteční cestě na soutok s řekou Adžarisckali jsme se ještě zastavili u pomník Matchakhela Gun Monument, který zde byl postaven v roce 2007 jako symbol tradice výroby pistolí a zbraní v údolí.
Bohužel stále pršelo a předpověď na celý další týden nevypadala dobře pro celou západní část Gruzie, tak jsme se vydali na východ do Kachetie.
Na východ jsme jeli po alternativní silnici z Batumi do Achalciche přes průsmyk Goderzi. Projížděli jsme vnitrozemím Adžárie zastavili u 3 – vodopádu Makhuntseti a u 4 – mostu Dandalo přes řeku Adjaris.
Silnice byla úzká, ze začátku asfaltová, pak už šotolina, kterou za provozu renovovali, takže jsme si užili spoustu bláta. Deštivé počasí nám poněkud kazilo výhledy na okolí.
Odpoledne jsme přijeli na 5 – Goderdzi Pass (2055 m). druhý nejvyšší průsmyk na Malém Kavkaze v Gruzii. Na sedle jsme si maličké hospůdce dali výbornou polévku a rozhodli se ještě týž den, i když se všude kolem válela mlha, projet offroad k 6 – pevnosti Khikhani. Pevnost Khikhani je jednou z nejdůležitějších pevností v Adžárii. Byla postavena na strategickém místě a také jedním z úkrytů gruzínských šlechticů. Když nepřítel útočil na opevnění Tbilisi a Gori, unikali z této strany. Pevnost Khikhani a královna Tamar jsou spojeny s mnoha legendami. Někdy se pevnost Khikhani nazývá také hrad Tamar. Bohužel nás pronásledovala smůla. Nejen že celý den pršelo, ale na hřebenech se válely mraky a nic nebylo vidět. Velmi rozbahněná cesta nás přivedla poblíž pevnosti na hranicích s Tureckem, ale pohraničníci nás nepustili dál. Tak nezbylo, než se vrátit zpět.
Kousek před sedlem jsme zabivakovali a ráno už nás přivítalo sluníčko.
Pokračovali jsme stále na východ rozbahněnou silnicí, která se změnila na asfalt až v Zarzmě. Tam jsme si prohlédli 7 – monastýr a kousek dál v Adigeni jsme umyli Šalinu a také poobědvali v hospodě ryze sovětského stylu.
Odpoledne jsme přijeli do 8 – Achalciche, kterému vévodí velká pevnost. Přibližně od roku 900 bylo město rezidencí knížat Džakeli. Knížata vedla neustále boje s centrální mocí, dokud je královna Tamara nepřemohla. V 13. – 17. stol. toto opevněné město nadále náleželo atabagu Džakeli. Přibližně 300 let bylo město stolicí knížetství Samcche, až v roce 1578 bylo dobyto osmanskými Turky a od 1628 po 200 let centrem Achalcichského pašalíku, jako hlavní tržiště s otroky a zajatci. V roce 1828 Turci jmenovali pašou Achalciche člověka jménem Mechmed-paša, muslima gruzínského původu z rodu Kimšiašvili. Právě on nechal postavit mešitu v pevnosti Rabat. V tomtéž roce bylo město obleženo a dobyto ruskou armádou.
Pak následoval dlouhý přejezd do Kachetie. Nejvýchodnější region Gruzie je typický svým suchým teplým klimatem, které velmi svědčí pěstování vína. Severní hranici tvoří hřeben Velkého Kavkazu, z východu a jihu pak hraničí s Ázerbájdžánem. Pod hřebenem Velkého Kavkazu protéká řeka Alazani, jejíž široké údolí tvoří páteř Kachetie. Je to region s významnou historií a dodnes si Kachetinci uchovali svůj vlastní dialekt a zvyklosti. Od 8. do 12. století bylo Kachetinské království samostatné, ke Gruzii ho připojil až ve 12. století významný gruzínský král David Stavitel, aby se v 15. století znovu odtrhlo a spojilo se s Gruzií znovu až po anexi Ruskem. Hlavním městem je již po mnoho staletí Telavi, ale v tomto městě příliš památek na slavnou historii nezůstalo. Zajímavější je navštívit klášterní komplex David Garedža.
Bivak jsme našli na pokosené louce nedaleko Udabna. Večer nás navštívili místní zemědělci a přivezli nám kus domácího sýra
Další den jsme doufali, že nás pohraničníci pustí do 9 – skalního kláštera Davida Garedži, který leží přímo na hranicích s Azerbajdžánem. Klášterní komplex v drsné polopoušti na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu byl založen v 6. století svatým Davidem, jedním ze 13 syrských mnichů, kteří v regionu šířili víru. Jeho žáci Dodo a Luciane nadále rozšiřovali komplex a v době své největší slávy v 11. až 13. století sestával klášter až z 15 mnišských komunit žijících ve skalních komůrkách. Z té doby pochází i cenné fresky, kterými jsou komůrky zdobeny, především v klášteře Udabno. Počátkem 17. století při útoku Peršanů bylo mnoho mnichů zmasakrováno (uvádí se oběti v řádu tisíců), ale koncem století byla činnost klášterů opět obnovena. Za Sovětského svazu byly kláštery uzavřeny a koncem 80. let sloužil prostor jako vojenská střelnice. Po obnovení gruzínské nezávislosti byla obnovena činnost kláštera. Nyní je činný pouze hlavní klášter, který lze navštívit spolu s ruinami kláštera Udabno, kde se zachovala bohatá fresková výmalba. Bohužel nám povolili zhlédnout pouze obnovený klášterní komplex, a tak jsme staré jeskynní fresky neviděli.
Odpoledne jsme pokračovali v cestě ještě více na jih. Horko bylo opravdu nesnesitelné a my se marně snažili najít cestu k 10 – pevnosti Khornabuji, stojící na vysoké skále. Pevnost Khornabuji, často nazývaná „Pevnost královny Tamary“, stála na východním konci pohoří Gombori, historické provincii Hereti, na důležitém strategickém místě kontrolujícím obchodní cestu, která vedla na jihovýchod do dnešního Ázerbájdžánu a Íránu. Od 13. století bylo město opuštěno, ale opevnění si zachovalo vojenskou funkčnost až do pozdního středověku.
K dobře viditelné pevnosti jsme marně hledali cestu z obou stran, a přitom jsme projížděli vesničkami, kde se zastavil čas. U polorozpadlých domků stály staré moskviče a žiguláky mající SPZ ještě ze sovětské nadvlády. Bylo poledne, venku nesnesitelné vedro, proto jsme upustili od pěšího výletu k pevnosti a raději v klimatizovaném autě pokračovali směrem na západ.
Po velmi horkém dni jsme zabivakovali u řeky Kabali a hned se osvěžili v jejím proudu.
Nazítří jsme ještě zastavili u několika historických památek a pak už stoupali do Tušetských hor. 12 – V klášterním komplexu Nekresi stojí křesťanský kostel ze čtvrtého století. 13 – Pevnost Gremi byla postavena v 16. století za krále Levana, který prohlásil Gremi za hlavní město Kachetie. 14 – V Telavi stojí komplex Batonis Tsikhe, který byl sídlem králů. Kolem paláce postavil v 18. století král Erekle II vysoké hradby. 15 – Klášterní komplex Akademie Ikalto byla vzdělávací instituce, kde až do 16. století bylo možno studovat různé vědy, ale také praktické dovednosti včetně vinařství. 16 – Katedrála Alaverdi (Kvemo Alvani)z 11.století byla téměř tisíc let se svými padesáti metry výšky nejvyšším kostelem v Gruzii. Bohužel většina historických staveb v Gruzii byla za doby Sovětského svazu nenávratně poničena.
Gruzínské víno
Gruzie je skutečnou kolébkou vína. Právě tady se před nějakými osmi až 10 tisíci lety začalo víno připravovat, což opakovaně potvrdily archeologické nálezy. Slavná a tajemná Kolchida, kterou známe třeba z antické legendy o Argonautech a zlatém rounu, byla vyspělou a bohatou zemí. Její vládci uměli tisíce let před Kristem získávat zlato ze zlatonosných řek, a hlavně pěstovali na desítky druhů révy, ze které dělali jako první na světě víno. Vinařství se také učilo v klášterních školách. Ghvino, podle tohoto gruzínského slova snad pochází pojmenování vína v mnoha jazycích – víno, wine…
Gruzínci mimo moderní řízené kvašení používají k výrobě vína také původní technologii, která je známa od pradávna. Hrozny jak bílé, tak modré se v rozmačkají ve speciálních vanách, buď kamenných nebo dřevěných a poté se nechají zkvasit i se slupkami, semeny a často i se stopkami ve zvláštní nádobě zvané qvevri. Nádoba podobná obrovské amfoře je až po hrdlo zakopaná v zemi. Kvašení probíhá v zemi při stálé teplotě po několik měsíců. Takto vyráběné bílé víno má výrazně jantarový odstín a chutná po sušeném ovoci.
2. část Tušetie a Chevsuretie
Po čtyři následující dny jsme projížděli oblastí Tušetie a Chevsuretie. Obě oblasti jsou dostupné pouze offroad přes sedla dosahující výšku téměř 3 000 metrů. Přejezd každého ze tří sedel byl jiný a každý krásný. Nejvíce navštěvovaná je oblast Tušetie a přejezd sedla Abano, který je veden na stránkách www.dangerousroads.org. Z pohledu milovníka hor nás nadchnula téměř opuštěná Chevsuretie
Tuššetie leží na severovýchodním konci Gruzie a patří k nejodlehlejším končinám této země. Většinu vesnic tu zdobí kamenné věže, které v minulosti sloužily k obraně před nájezdníky ze sousedního Dagestánu. Nejatraktivnější částí Tušetie je bezpochyby okolí vesnice Omalo, dnes turistické centrum se spoustou hotelů a penzionů.
Do Omala jsme se dostali přes vysokohorský průsmyk 1 – Abano v nadmořské výšce 2 864 m nad mořem. Je to údajně nejvyšší sjízdný horský průsmyk na Kavkaze. Cesta na vrchol je otevřena pouze v letních měsících přibližně od května do října. Cesta přes průsmyk je velmi náročná a obtížná, je kombinací drsného a nepředvídatelného povrchu, zdánlivě nekonečných úzkých zatáček, strmých stoupání, žádných zábradlí, hlubokých roklí a tryskajících vodopádů. Byla postavena v roce 1978. Cestou jsme potkali české motorkáře.
V průsmyku Abamo jsme se rozhodli strávit noc a dolů do Omala pokračovat až ráno.
2 – Omalem jsme rychle projeli a po lesní cestě pokračovali výše do hor do vesnice 3 – Shenako a 4 – Diklo. Většina domků nabízí ubytování nebo aspoň nějaké občerstvení. Okolní horské prostředí je krásné, ale plechové střechy a plastové verandy do něj už moc nezapadají.
Vrátili jsme se zpět přes sedlo Abamo do údolí řeky Argun, kde jsme na břehu našli pěkný bivak a další den pokračovali do oblasti Chevsuretie.
Chevsuretie, v překladu Země údolí je historická oblast na severu Gruzie při hranici s Čečenskem. Zahrnuje čtyři údolí řek na severní i jižní straně Hlavní kavkazského hřebene. Oblast je přístupná pouze v létě po horské silnici přes průsmyk Medvědího kříže. V oblasti bylo zbudováno množství pevností a strážních věží, které v minulosti sloužily k obraně proti útokům ze sousedních zemí.
Šotolinová cesta na 5 – Datvisjarvi pass (2677 m) v překladu průsmyk Medvědího kříže představuje jediné spojení Horní Chevsuretie se zbytkem Gruzie. V zimě není průjezdná a i v létě je nutné auto 4×4. Z průsmyku vede cesta dolů do Argunské soutěsky.
6 – Shatili Historická vesnice postavená mezi 7. a 13. stoletím je jedinečný soubor obranných obytných věží, které připomínají pevnost. Domy jsou umístěny bez odstupu jeden na druhém tak, že obvodové zdivo vytváří souvislé opevnění sídla. Měla strategický význam pro Gruzínské království, poněvadž ležela na severní hranici státu. V roce 2007 bylo Šatili navrženo k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.
Na zpáteční cestě Argunskou soutěskou jsme zabivakovali u říčky.
Na mapě jsme objevili ještě jeden průsmyk, který je dokonce o pár metrů vyšší než Abamo. Z vesnice. 7 – Roshka do sedla 8 – Bogovachosghele (2968 m) byla v roce 2018 dokončena stavba silnice ovšem sjízdné pouze v létě, a to autem 4×4.
Cesta z průsmyku vede do údolí Arkhoti a dál k hranicím s Ruskem do vesničky 9 – Amgha, jedné z nejizolovanějších vesnic v Gruzii.
Na dalším bivaku u řeky Pshavis Aragui jsme přemýšleli, kam dál. V plánu byl výstup na Kazbek, ale počasí nebylo právě vhodné. Tak padlo rozhodnutí odjet do Armenie.
Cestou do Armenie jsme se zastavili v Mcchetě, kde jsme spali v roce 1989 jednu noc před odletem domů z lyžování v Gudauri. Byli jsme zvědaví, jak se změnila od naší návštěvy v roce 1989. Město jsme nepoznali, místo prasat pasoucích se před katedrálou tady bylo v upraveném parku plno turistů. Dnes je to významné turistické centrum nedaleko Tbilisi
Výstup na Kazbek (5054 m)
Po návratu z Armenie jsme odjeli na nám už známé místo na břehu řeky Pshavis Aragui a tam čtyři dny čekali až se umoudří počasí, abychom mohli vystoupit na Kazbek.
Kazbek je vyhaslá sopka, která se tyčí nad městem Stepancminda (dříve Kazbegi). Je třetí nejvyšší horou Gruzie a sedmou nejvyšší horou Kavkazu. Místní lidé jí nazývají Mkinvari (ledovec nebo ledová hora) kvůli zaledněnému vrcholu. Hora Kazbek je jedním z míst, kde měl být podle tradice přikován Prométheus, který byl takto potrestán za vzpouru proti bohům.
Nad městečkem Stepancminda dříve Kazbegi stojí ve výšce 2170 m kostel Svaté Trojice, odkud začíná výstup na Kazbek. Přespali jsme na parkovišti, které bylo celé potřísněno kobylinci. Většina turistů, z nichž někteří stoupají pouze k chatě Bethlemi a jen část se vydává až na vrchol, si nechává vynést batohy koňmi. Pavel prohlásil, že by to bylo nesportovní, tak jsme další den ráno naložili batohy nabalené na čtyři dny na vlastní ramena a vyrazili.
Z parkoviště vede pěšina prudce vzhůru do sedla Arša (2940 m)
Po malé svačince jsme pokračovali dolů k chatě Alti (3014 m), kde je první tábořiště. Postavili jsme stan a šli do chaty na pivo a polévku. Ještě před setměním se nám ukázal vrchol naší hory.
Druhý den nás čekala cesta přes ledovec Gergeti k bývalé meteostanici dnes chata Bethlemi (3650 m). Sem přichází spousta turistů, kteří si nechají bagáž vyvézt koňmi. Koně asi mají speciální podkovy, protože zvládají docela strmý ledovec Gergeti na kterém jsme my museli použít mačky.
Kolem chaty bylo velké množství stanů a jen stěží jsme v suťovisku našli rovné místo na stan. V chatě jsme si opět dali pivo a polévku a šli odpočívat. Dvoudenní výstup s těžkými batohy nás trochu unavil, tak jsme se rozhodli dát si jeden den pauzu. Taky kvůli aklimatizaci.
Ráno jsme vycházeli později než horští vůdci s klienty, ale stejně jsme několik skupin předešli. První část výstupu ještě po tmě s čelovkami je těžko popsatelný úsek – labyrint trhlin ledovce zasypaného sopečným pískem, bahnem a sutí, který se navíc nachází pod stěnou Khmaura, ze které téměř bez ustání padají kameny. Trochu jsme bloudili, ale jakmile začalo svítat, bylo to lepší. Dál už jsme přišli na ledovec a tady nás spolehlivě vedla vyšlapaná pěšina. Závěrečný výšvih byl velmi prudký a ledovatý.
Na vrchol jsme dorazili před polednem po zdolání 1400 m převýšení. Měli jsme štěstí, na vrcholu jsme stáli sami, rozhled nezkazil ani mráček, jen opar na obzoru nebyl moc fotogenický.
Sestup už byl poměrně snadný, jen nás potrápil ledovec pod stěnou Khmaura. Mnoho mostů přes trhliny zmizelo díky sluníčku a my museli neustále obcházet široké trhliny a přeskakovat tekoucí potoky. U chaty Bethlemi jsme ještě přespali a další den sešli k autu. Dole pod Stěpancmindou jsme u říčky našli pěkný bivak, kde jsme vyprali prádlo a vykoupali zpocená těla. A vrcholek Kazbeku na nás zhlížel z výšin Kavkazu
3. část Svanetie
V severozápadním koutě Gruzie, na hranicích s Abcházií a Ruskem, vysoko v horách Velkého Kavkazu se nachází region Svanetie obývaný Svany – jazykově a kulturně odlišnou skupinou Gruzínů. Obklopena několikatisícovými vrcholky je Svanetie nejvýše položenou obydlenou oblastí celého Kavkazu. Dělí se na Horní a Dolní Svanetii – oblasti Mestie a Lentechi. Nachází se tu nejvyšší vrchol Gruzie, Šchara, symbolem Svanetie je potom Ušba, snadno rozpoznatelná díky svým dvěma strmým vrcholkům. V oblasti se nachází krásné bohaté lesy i holé skály a několik ledovců, sníh se celoročně drží ve výšce nad 3 000 metrů nad mořem. Svanetie je historicky úzce provázaná s Gruzií a na rozdíl od jiných horských regionů Kavkazu má dlouhou křesťanskou historii. Během středověku nebyla nikdy okupována, proto se stala pokladnicí Gruzie. Místní kostely nebyly rabovány, dochovaly se zde cenné ikony a zároveň sloužily jako úkryt ve válečných dobách. Svanetie kvůli své odloučenosti také delší dobu vzdorovala připojení k Rusku – stalo se tak až v roce 1857. Po rozpadu Sovětského svazu se bezpečnostní situace ve Svanetii výrazně zhoršila, oblast byla nebezpečná kvůli přepadávání turistů i místních a situaci napravila až rozsáhlá bezpečností operace v roce 2004. Od té doby se zde rozvíjí turistický ruch, bohužel takovým způsobem, že má tendenci tuto oblast „zkazit“. Typickým rysem místních vesnic jsou obranné věže, které se stavěly od devátého století. Většinou jsou nepoužívané, v některých se bydlí, v některých jsou chlévy a v jiných malá muzea. Díky nim, opevněným středověkým kostelíkům a nádherné krajině se oblast Horní Svanetie dostala i na seznam světového dědictví UNESCO.
Ozvali se nám kamarádi, s kterými jme byli domluveni, že část naší cesty absolvují s námi, že už jsou v Gruzii a domluvili jsme se na místě setkání nedaleko Gori. Tak jsme spěchali za nimi. Jeli jsme na jih po staré vojenské cestě přes Křížový průsmyk. Malou zastávku jsme udělali V 2 – Gudauri, kde jsme byli v roce 1989 lyžovat, a se slzou v oku fotografovali známá místa změněná k nepoznání. Například hotel, ve kterém jsme tenkrát bydleli, byl zcela zdevastovaný a opuštěný.
Ještě odpoledne jsme přijeli k městu Gori. Nedaleko od něj je skalní město 3 – Uplisciche, pevnost a obchodní centrum na bývalé hedvábné stezce. Taky jsme se konečně dočkali příjezdu Markéty, Martina a Ronyho, se kterými budeme cestovat po Svanetii.
Uplisciche je pevnost a současně jeskynní město, která leží 10 km od města Gori na skalní plošině nad řekou Kura. Skalní plošina byla lidmi osídlena již v době bronzové. Skalní město bylo založeno v 6. století př. n. l., a rozrostlo se na obchodní centrum na hedvábné stezce s asi pěti tisíci obyvateli.
Z Uplisciche jsme už společně s přáteli pokračovali v cestě na severozápadzápad do Svanetie. Kousek za hornickým městem Chiatura je zajímavý skalní útvar 4 – Katski Pillar, na jehož vrcholku je kaple a u paty 40 m vysokého pilíře je malý klášter.
Bivak jsme našli na louce nedaleko silnice. Dopoledne následující den pak bylo nutné doplnit zásoby kořalky v Tkibuli. Zároveň jsme dali brzký oběd v místní restauraci.
Nedaleko průsmyku Nakerala na vrcholku hory nad Tkibuli se v nadmořské výšce 1500 metrů nachází svatině sv. George 5 – Tskhrajvari (doslova devět křížů). Existuje legenda, podle které šlo 9 synů z jedné rodiny do války. Otec chlapců se denně modlil, aby se jeho synové vrátili v pořádku domů. Rozhodl se obětovat a na hoře nad Tkibuli vztyčil 9 křížů a postavil tam svatyni. Po skončení druhé světové války se všichni synové vrátili domů bez zranění.
Velmi posvátné místo je hojně navštěvované, vede k němu asi kilometr dlouhá stezka po hřebeni hory. Dříve sem také vedla lanovka, ale dnes už je to odstrašující rozpadající se symbol sovětské kultury.
Den jsme zakončili 6 – u přehrady Shaori, kde jsme strávili hroznou noc. Z nedaleké hospůdky od půlnoci až do našeho ranního odjezdu zněla velmi hlasitá hudba, které místo melodie dominovaly bubny.
Do našeho cíle Svanetie jsme jeli od jezera Shaori na sever až do města Lentekhi, kde jsme zastavili na oběd a po asi dvaceti kilometrech jízdy šotolinou zabivakovali na břehu řeky Tskhenistskali. V ledovém proudu jsme vyprali a taky se vykoupali.
Svanetie se dělí na Horní Svanetii (Zemo Svaneti), v povodí řeky Enguri, s hlavním městem Mestií a Dolní Svanetii (Kvemo Svaneti), v povodí řeky Tskhenisckali, s hlavním městem Lentechi. Horní a Dolní Svanetii rozděluje 3000 až 4000 m vysoký těžce přístupný Svanetský hřeben s nejvyšší horou Lahili (4008 m). Spojení mezi Dolní a Horní Svanetií vede z Lentchekhi přes průsmyk Zagar (2620 m) do Ušguli. Jedná se o náročnou, jen v letních měsících otevřenou a za sucha sjízdnou horskou cestu vyžadující dobré terénní vozidlo. Tuto 73 kilometrů dlouhou šotolinu jsme projeli bez problémů až do Ušguli.
7- Ušguli je nejvýše položená trvale obydlená obec v křesťanském světě, nacházející se ve výšce 2200 m. Leží u pramenů řeky Enguri na úpatí hory Šchara (5068 m). Je to neuvěřitelně krásné místo se svanskými věžemi, které se tyčí nad alpinskými pastvinami pod nejvyšší horou Gruzie. Tato oblast byla zanesena do seznamu UNESCO.
Na vršku v nejvyšší části Ušguli stojí kostel Panny Marie z 12. století, nazývaný místními Lamaria
Z Ušguli jsme pokračovali dál do Mestie údolím řeky Enguri, na jejímž břehu jsme našli docela pěkný bivak. Ráno za svítání nás do nového dne uvítal pohled na růžovou dvouvrcholovou Ušbu, která se tyčí nad Mestií.
Hlavním turistickým střediskem Svanetie je město 8 – Mestia s dobrým zázemím, a dokonce s vnitrostátním letištěm. Mestie však pro nás byla velké zklamání. Hotely, kavárny a spousta turistů. Něco jsme pojedli v hospůdce a rychle odjeli vyhledat muzeum legendárního gruzínského horolezce Michaila Khergianiho. Tam naštěstí nebyl skoro nikdo.
Od muzea jsme projeli Mestií až na její severní okraj, odkud vede docela drsná šotolina k jezerům Koruldi což je soustava několika malých jezírek, která se ukrývají v gruzínských horách nad Mestií ve výšce 2750 m. Nad nimi se tyčí majestátní hora Ušba, která spolu s okolními, zasněženými vrcholky dělá toto místo opravdu nádherným. Bohužel počasí nic moc, ale to nám nezabránilo v rozhodnutí, že tady přespíme.
Ráno jsme se probudili do slunečného dne, kolem nás se pásli koně a my se rozhodli vystoupit na bezejmenný vrchol nad jezírky za kterým se ukrývala Ušba. Výstup nebyl moc příjemný, počáteční pěšina se pod vrcholem ztratila v nestabilní suti. Ale odměnou nám byl pohled na impozantní horu Ušbu. Odpoledne se zase zatáhlo a taky trochu pršelo, tak nezbylo než zalézt do auta a zapít úspěšný den dobrým vínem.
Z Mestie jsme odjeli do vesnice Mazeri v dolině Bečo, odkud jsme obdivovali vrchol Ušby z druhé strany a pak pokračovali dál podél řeky Enguri, kde jsme kousek pod stejnojmennou přehradou ukončili putování po Svanetii u ohně opékáním českých špekáčků.
Cestou dál na jih jsme zastavili ve městě Calendžicha, ze kterého stále čiší postsovětská atmosféra, pivo čepované u stánku do petky a vybydlený hotel na náměstí. V malém krámku jsme nakoupili skvělé uzené ryby.
3. část ze Svanetie do Turecka
Kousek za Calendžichou u malé 1 – řeky Chanistskali jsme objevili super místo pro bivak. Řeka zde vytvořila hlubokou tůňku, a tak očista i praní prádla bylo velmi příjemné.
Další den jsme hned dopoledne zastavili u 2 – Archeologického muzea Nokalakevi dříve známého jako Archeopolis. Město Archeopolis bývalo metropolí starověkého království Lazika, jež sjednocovalo lazský národ. Pod tímto názvem ho však znali jen Řekové a později Byzantinci, Gruzínci ho však tehdy nazývali Cichegodži, což se dá do češtiny přeložit jako Kudžiho hrad. Kudži byl dle legend jedním z prvních vládců Kolchidy. Byla to mohutná pevnost, jež byla zbudována na strategickém místě, aby hlídala obchodní stezky, zejména tu mířící do Čchorocku a dále do Svanetie.
Odpoledne jsme strávili v 3 – kaňonu Martvili. Ten nás velmi zklamal. Vstup pouze přes turnikety po zaplacení a spousta lidí kolem nás, a ne příliš zajímavý kaňon.
Den jsme zakončili 4 – u řeky Tskhenitskali. Byl to náš poslední společný bivak s Marketou, Martinem a Ronym. Další den už naši dočasní parťáci zamířili k tureckým hranicím a spěchali domů.
Ráno jsme pokračovali už zase sami a udělali jsme si radost návštěvou 5 – jeskyně Prometheus. Nádherné obrovské dómy s bohatou krápníkovou výzdobou a na závěr jízda na lodičkách. Velmi nám to připomínalo náš domovský Moravský kras. Trochu se nám nelíbilo kýčovité nasvícení prostot barevnými reflektory.
Odpoledne jsme obdivovali tři monastýry v okolí Kutaisi. 6 – Katedrála Bagrati je katedrála z 11. století, která se nachází v Kutaisi. Na konci 17. století byla poničena osmanským vojskem a od té doby začala chátrat. V polovině 20. století započaly práce na její opravě, které pokračují dodnes. V roce 1994 byla společně s klášterem Gelati zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Od roku 2010 byla zařazena mezi památky v ohrožení, organizace UNESCO vyjádřila obavy o zachování autentického historického charakteru stavby vzhledem k v té době probíhajícím rekonstrukčním pracím. V roce 2017 byla katedrála ze seznamu světového dědictví vyňata, zatímco klášter Gelati spolu s akademií i nadále zůstává památkou UNESCO.
7 – Monastýr Motsameta se nachází v soutěsce řeky Tskaltsitela 6 km od Kutaisi. Motsameta se z gruzínštiny překládá jako „místo mučedníků“, což souvisí s bratry Davidem a Constantine Mkheidze, kteří v 8. století zorganizovali povstání proti arabským nájezdníkům a byli zde mučeni a zabiti. Současné stavby kláštera a kostela nechal postavit král Bagrat III. v 11. století, historické zprávy však tvrdí, že zde klášterní komplex, dokonce i opevnění, existoval již dříve.
8 – Klášter Gelati s hlavními budovami postavenými mezi 12. a 17. stoletím byl důležitým náboženským, kulturním a vzdělávacím centrem Gruzie. Klášterní komplex je zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a jeho architektura je známá nádhernými mozaikami a freskami. Král David Stavitel, nejslavnější král Gruzie, je pohřben na dvoře kláštera.
Na internetu jsme zjistili, že hranice do Ázerbájdžánu, který byl součástí itineráře, jsou stále uzavřené, a tak jsme museli návštěvu této země oželet a vydat se předčasně do Iraku. Nejprve však bylo nutné přejet do Turecka. Naplánovali jsme si cestu přes hraniční přechod Kartsakhi, protože cestou jsme ještě chtěli navštívit několik gruzínských památek.
Čekal nás přejezd pohoří Mescheti a velmi mile nás překvapil moc pěkný offroad mezi Sairme a Abastumani přes průsmyk Sairme (2283 m). Po výjezdu z lesa jsme vystoupali po serpentinách na krásné horské louky do místa pojmenovaných místními obyvateli 9 – Kvasakdar. Z horského hřbetu vystupuje řada skalních pilířů vulkanického původu, ze kterých je úžasný pohled na okolní hory i údolí. Rozhodli jsme se tady strávit noc ve společnosti stáda koní.
Z města Achalciche jsme si udělali malou zajížďku k 10 – monastýru Sapara. Po staletí hrál klášter důležitou roli v gruzínských dějinách jako sídlo rodiny Jakeli, vládnoucí dynastie feudálního knížectví Samtskhe. Odhaduje se, že nejstarší kostel v komplexu kláštera Sapara byl postaven kolem 10. století. Když se v 16. – 17. století chopili moci osmanští Turci, klášter Sapara byl opuštěn. Naštěstí mnoho posvátných předmětů kláštera bylo před invazí přeneseno do jiných měst v Gruzii, a tak bylo uchováno před drancováním a zničením. Klášter ležel zcela opuštěný až do 19. století, kdy poustevnu začali opět obývat mniši. To však nemělo dlouhého trvání, protože v roce 1893, kdy byla Gruzie pod ruskou vládou, byl klášter přeměněn na ruskou poustevnu. Ta byla také rychle opuštěna během sovětské nadvlády 20. století, kdy byla budova zcela přepracována pro nenáboženské aktivity. Klášterní život byl v poustevně obnoven až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989 a mniši v areálu sídlí dodnes.
Bivak jsme našli na břehu řeky Kura a ráno pokračovali v cestě jejím údolím ke skalnímu městu Vardzia
Na konci údolí nás svou rozlohou překvapilo skalní město s 12 – klášterem Vardzia. Klášter Vardzia je skalní město, komplex komůrek a sálů vytesaných do skály nad řekou Kura. Byl založen roku 1158 královnou Tamar a kromě funkce náboženské měl též skýtat ochranu před nájezdy Mongolů. V době rozkvětu sestával klášter z několika tisíc komůrek ve 13 patrech včetně trůnního sálu, kostela a zavlažovacího systému. Bohužel krátce poté, již v roce 1283, velké zemětřesení výrazně poškodilo celý komplex a způsobilo zhroucení zhruba dvou třetin místností, stržení přední stěny komplexu a poškození zavlažovacího systému. Klášter však nebyl opuštěn, chrám byl opraven, dostavěn a činný zůstal až do 16. století, kdy jej dobyli Peršané. Dnes je Vardzia velkou turistickou atrakcí regionu a celé Gruzie a od 90. let ji znovu obývá malá mnišská komunita.
Cestou k tureckým hranicím jsme jen z dálky obdivovali mohutnou 11 – pevnost Khertvisi, která je jednou z nejstarších pevností v Gruzii a byla funkční po celé gruzínské feudální období. Pevnost byla poprvé zmíněna v 10.-11. století. Kostel byl postaven v roce 985 a současné zdi byly postaveny v roce 1354. Podle místní legendy bylo Khertvisi kdysi zničeno Alexandrem Velikým, ačkoli bylo poté během staletí mnohokrát rekonstruováno a napadeno.