Z Babic do Andorry

Dlouhou cestu do Andorry jsme nechtěli jen rychle projet, ale taky si užít. V itineráři jsme měli mnoho zajímavých míst, která jsme chtěli poznat. 30. srpna jsme vyjeli z domova v Babicích nad Svitavou(1). První bivak jsme našli ještě na Šumavě nedaleko hranic. Německo a Rakousko jsme pouze rychle projeli. První zastávka byla v Lichtenštejnsku.

Zastavili jsme na parkovišti u lanovky Malbuln. Původně jsme zde chtěli uskutečnit pár treků, ale turistický cirkus nás o toho odradil. Prohlédli jsme si alespoň knížecí hrad. Hrad Vaduz(2), dříve také zvaný Hohenliechtenstein, je oficiální rezidencí lichtenštejnské knížecí rodiny. Nachází se na skalnaté plošině nad Vaduzem, stejnojmenným hlavním městem Lichtenštejnského knížectví. Panující kníže zde přijímá oficiální návštěvy. Je to soukromé sídlo, nepřístupné veřejnosti

Silnice do Itálie vede přes San Bernardino Pass(3), vysokohorský průsmyk ve švýcarských Alpách (2066 m nad mořem), spojující údolí Hinterrhein a Mesolcina. Průsmyk byl pojmenován podle svatého Bernardina ze Sieny, oblíbeného kazatele, který chodil od města k městu po celé severní a střední Itálii. Jako cesta přes Alpy byl průsmyk znám a využíván již v době bronzové. V patnáctém století se stal součástí důležité obchodní stezky, na které dopravovaly zboží hlavně muly. Pod průsmykem vede sedmikilometrový dálniční tunel, stará cesta tak zůstala přístupná těm, kteří vyhledávají na cestách romantiku i dobrodružství a jízda po ní je opravdovým zážitkem.

Z hor jsme pokračovali dolů do Itálie směrem na Novaru a Turín po silnici s tisícem kruhových objezdů. Navigace neustále hlásila „Na kruhovém objezdu jeďte rovně, druhá odbočka“. Tolik kruháčů jsme neprojeli za celý minulý život.

Po noci strávené mezi rýžovými poli jsme konečně přijeli do městečka Susa(4), výchozího bodu na krásné alpské šotoliny. Staré vojenské cesty vedou z údolí až na samotné horské hřebeny, kde jsou rozesety desítky pevností z konce 19.století.

Nejprve jsme se vydali na sever od Susy k jezeru Lac du Mont Cenis přes vesnice Novalesa a Moncenisio a dál pokračovali po trase č.2 K vyhlídce z Offroad Guide Alpské šotoliny. U Lac de Roteler jsme zabivakovali v lesíku plném hub. Další den jsme chtěli zkusit vyjet k Forte Malamot, ale zával kousek od pevnosti nás zastavil. Sjeli jsme tedy zpět dolů a zamířili k pevnosti Forte Varisello. Je to největší italská pevnost v okolí, postavená mezi lety 1877 a 1883. Toto území však bylo po 2. světové válce postoupeno Francii. Kolem roku 1910 pevnost sloužila k testování zbraní. Pokračovali jsme dál po jižní straně jezera Lac du Mont Cenis, kde jsme na břehu opět zabivakovali. Následující den jsme dokončili okruh kolem jezera a sjeli zpět do Susy.

Horský hřeben jižně od Susy je místo fantastických výhledů. Projeli jsme ho po dvou na sebe navazujících trasách z Offroad Guide Alpské šotoliny, č.3 a 4. Prvních 8 km trasy Colle delle Finestre vede úzkou vyasfaltovanou silnicí s parádními zatáčkami až k malému parkovišti se studánkou. Tady začíná šotolina vedoucí až k pevnosti Forte Finestre. Dál jsme pokračovali po trase do Colle dell´Assietta ve výšce kolem 2500 m a kochali se super výhledy do údolí Susy. Z hřebene jme sjížděli směrem do Oux a cestou u malého jezírka pod Monte Genevris strávili noc. Zastavili se u nás čeští motorkáři na malého panáčka slivovice.

Opustili jsme krásnou oblast Kottických Alp, kde ještě turistický ruch nevládne a pokračovali do Francie. Dlouhý přejezd přes Francii mimo dálnici, který opět provázely nenáviděné kruhové objezdy, jsme zakončili v kempu u Pont du Gard(5), který leží mezi městy Avignon a Nîmes. Pont du Gard, zapsaný v seznamu památek UNESCO, je nejzajímavějším z akvaduktů kolem města Nîmes. Byl postaven mezi městy Uzès a Nîmes, která napájel vodou po 5 staletí a jeho délka čítá přes 50 km. Nejvyšší bod se nachází ve výšce 48 m a řeku Gardon přemosťuje délkou 275 m. Zcela nahoře se kdysi nacházel kanál s tekoucí vodou chráněnou kamennými dlaždicemi. Byl postaven se znamenitou přesností, průměrný spád je pouze 12 m na 50 km délky.

Dál jsme pokračovali přes Montpellier do regionu Midi-Pyrenées, kde leží jedno z nejvíce obdivovaných francouzských měst. Středověká pevnost Carcassonne(6). Díky své jedinečnosti byla v roce 1997 zapsána na seznam památek UNESCO. Na místě dnešního Carcassonne stávalo v dávných dobách keltské oppidum. Později se na jeho místě usadili Římané a zbudovali typické římské město s lázněmi a divadlem. Koncem 13. století město vzkvétalo. Hradby a celý opevňovací systém byl zesílen a královská pevnost Carcassonne se stala nedobytnou. V 17. století přišel úpadek. Carcassonne ztratilo strategický význam a vojenská posádka byla převelena jinam. Postupně začali odcházet i obyvatelé a město chátralo. Pod starým opevněným městem vyrostlo nové. Stavitelé nového města si z kamenných hradeb udělali cenný zdroj materiálu. Stav starého Carcassonne byl čím dál žalostnější. Radní proto v roce 1849 vydali dekret, podle něhož mělo být staré město z bezpečnostních důvodů strženo. O jeho záchranu se naštěstí zasadil spisovatel Prosper Merimée a památkový architekt Violet le Duc, který se pustil do náročné rekonstrukce Carcassonne. Ta trvala více jak sto let a byla dokončena až nedávno, v roce 1960. Prošli jsme se po středověkých uličkách obdivovali kamenné domy a zavítali do románsko-gotického kostela.

Rychle jsme opustili toto přeturistované místo a pokračovali dál do údolí řeky La Tet. Ve vesnici Fontpédrouse jsme sjeli na šotolinu vedoucí do hor k malé nádrži Réservoir d´Aumet a tam zabivakovali. Následující den jsme vystoupili na vrchol Pic de Redoun (2677 m)(7). Výstup byl velmi snadný a moc krásný. Z vrcholku jsme měli úžasný výhled na Katalánské Pyreneje.

Další den jsme už mířili do Andorry. Zastavili jsme se ve vesnici Llivia(8). I v Evropě se pořád vyskytují zajímavé geografické a historické anomálie. Jednou z nich je vesnice Llívia. Je katalánská, patří Španělsku, ale je zcela obklopena územím francouzského departementu Pyrénées-Orientales. V roce 1659 byl mezi Španělskem a Francií uzavřen takzvaný Pyrenejský mír a tehdy Španělsko předalo sousední zemi 33 vesnic, jenže Llívia měla městská práva a smlouva se tím pádem na ní nevztahovala. Protože se jedná o malé území s malým počtem obyvatel (dnes jich má vesnice přes 1600), zůstalo tak cizí území bez větších problémů uvnitř Francie.

Z Llivie je to už jen kousek do Andorry(9). Andorra je knížectví v jihozápadní Evropě ležící mezi Francií na severu a Španělskem na jihu v nadmořské výšce 900 až 2946 metrů nad mořem. Tento malý stát leží v kruhovité kotlině obklopen hřebeny Pyrenejí. Do Andorry jsme vjeli přez horský průsmyk Envalira, který se nachází ve výšce 2 409 m. Cestou dolů do Ordina po silniciplné zatáček jsme se zastavili na vyhlídce s fascinujícím výhledem na celou Andorru. Vyhlídka Mirador Roc del Quer byla veřejnosti otevřena teprve v roce 2016 a společnost turistům dělá socha zamyšleného pozorovatele, jenž klidně sedí na konci plošiny, jako by jej ta výška vůbec nestresovala. Posadil jej sem oceňovaný argentinský umělec Miguel Ángel González.

Z Ordina jsme vyjeli opět nahoru do hor k tunelu Port de Rat, který je nedokončeným vysokohorským tunelem ve výšce 2.370 a měl spojovat Andorru a Francii. Andorra práce započala, ale Francie tunel nedokončila. Tady jsme se rozhodli zůstat na noc. V noci se však zkazilo počasí a ráno jsme byli překvapeni sněhovou nadílkou.

Počasí způsobilo, že došlo na další z andorských atrakcí – nakupování. Za tímto účelem míří davy lidí do hlavního města Andorra la Vella. Nákupním střediskem je totiž prakticky celé město. Andorra je daňový ráj, ekonomika je zde zatížena pouze čtyřprocentní DPH, což se odráží v příznivých cenách zboží. Nás zajímala hlavně kořalka a nafta. S plnými nádržemi jsme se vydali do Španělska, přes vysokohorský průsmyk ve výšce 2 302 m Port de Cabús.

pokračovat na