Z Andorry jsme vyjeli po asfaltové silnici do sedla Port de Cabús(1) do výšky 2 302 m. Dál do španělské vesnice Tor už ale vede docela drsná šotolina s velkým spádem, místy vymletá vodou. V údolí říčky La Noguera jsme našli příhodný plácek na bivak. Počasí nebylo nic moc, tak jsme odložili výstup na Pico d Estrella na později a sjeli do tepla do údolí Vall Ferrera.
Po dni odpočinku stráveném na břehu řeky Noguera de Valferrera se počasí vylepšilo a my jsme mohli vyrazit do hor. Čekal nás výstup na nejvyšší vrchol Katalánska 3 143 m vysoký Pica d´Estats(2). Po šotolině jsme vyjeli až na parkoviště Mollinassa a šli se projít na chatu Vallferrera, asi 20 minut pohodlné chůze. Je tam studánka, kde zítra můžeme nabrat vodu na výstup.
Ráno jsme vyrazili až v půl osmé. Opět nás čekal nás výstup na chatu Vallferrera. Dál byla cesta kromě prvního stoupání od chaty docela pohodička, je to takový mírně stoupající traverz, který nás asi za hodinu dovedl k mostu přes potok k začátku Plans de Sotllo. Na jeho konci začalo docela prudké stoupání, a za ním se objevilo jezero Estany de Sotllo. To jsme obešli z leva a pokračovali k dalšímu jezeru Estany d´Estats. Odsud už jen prudké stoupání po suti do sedla Port de Sotllo (2 860 m), kde jsme přešli hranice do Francie. Následoval krátký sestup sněhem do severní doliny a následný výstup severní stěnou na vrchol Pico de Estats do výšky 3 143 m. Celé to nebylo zadarmo, převýšení 1 500 m a v závěrečných vrcholových partiích sníh, ale pohled z vrcholu dal zapomenout na prudké stoupání. Sestup k autu byl velmi únavný, ale přišli jsme ještě před setměním.
Ráno jsme se sbalili a rozhodli se vrátit na místo bivaku na břehu řeky Noguera de Valferrera. Potřebovali jsme se řádně vykoupat a taky vyprat prádlo.Náš itinerář také obsahoval sportovní lezecké oblasti. Jedna z nich byla nedaleko u přehrady Estany de Cavellers(3) je zaklíněna v hlubokém údolí mezi třítisícovými vrcholy Pic de Comaloforno a Besiberri na západní straně a Punta Alta de Comalesbienes na straně východní. Po příjezdu k hrázi jsme obhlídli místní stěny, ale nenadchly nás. Při zpáteční cestě navštívili v údolí Vall de Boí (4)vesnice Boí a Taul s románskými kostely zapsanými na seznamu světového dědictví UNESCO.
Počasí v horách bylo nejisté, a to nás opět donutilo ke změně plánů. Místo horských výstupů si vylezeme feratu u města Salardo. Via ferrata Poi d’Unha(5) s převýšením 750 m stále v kolmém až převislém terénu je rozdělena do tří sekcí. První je poměrně snadná. Druhá část je již vzhledem ke svému vzdušnému prostředí považována za obtížnou. Je tam také vzdušný lanový žebřík a dvacetimetrový tibetský most. Třetí část je nejtěžší, docela převislá, ale dobře zajištěná. Výstup však u konce zajištěné cesty nekončí. Je nutné pokračovat dál po značkách až do výšky 1 930 metrů a pak teprve začít sestupovat. Sestupová trasa je velmi strmá a dlouhá. Část sestupu je zajištěna ocelovým lanem. Na sestupu nás zastihla docela slušná bouřka a k autu jsme přišli úplně mokří.
Počasí opět určovalo náš další program. V Ainse(6) jsme si prohlédli staré město a pokračovali dál přes Bielsu do údolí Pineta. Podél říčky La Larri s mnoha kaskádami a vodopády(7) jsme vystoupili na planinu La Larri obklopenou strmými stěnami hor, které však zakrývaly mraky. Nezbylo nám než sestoupit zpět do údolí k autu a doufat v lepší počasí.
Pokračovali jsme na jih do Escalony a tam odbočili do údolí řeky Bielsa, která tvoří nádherný kaňon Anisclo. Kaňonem, kterým prochází úzká jednosměrná silnice nad nímž se tyčí vysoké skalní stěny, jsme mířili na sever k dalšímu cíli z našeho itineráře do městečka Torla Ordesa, odkud je to už kousek do údolí Valle de Ordesa(8), které je nejnavštěvovanější přírodní atrakcí Pyrenejí. Podél řeky Rio Arazas s divokými stupňovitými vodopády jsme došli až na konec údolí k největšímu vodopádu Cascada Cola de Caballo. Po stranách údolí se tyčí neobyčejná kulisa 700 m vysokých stěn kaňonu. Zpět k autu jsme se vrátili po druhé straně řeky. Krásná dvouhodinová procházka. Škoda, že nám počasí neumožňuje vystoupat do hor. Odjeli jsme tedy jižněji, ale další bivak u opuštěné vesnice byl opět ve znamení deště. Aspoň jsme vyzkoušeli náš nový stan, který se upevňuje na markýzu.
Po dvou dnech čekání na sluníčko jsme odjeli dále na jih, přes NP Los Cañones de Guara(9) do Huescy(10). Nejvýznamnější památkou Huescy je raně gotická katedrála Panny Marie. Byla však zavřená a my si to namířili dál k hradu Loarre(11). Tento románský hrad, je jeden z nejstarších ve Španělsku. Byl postaven z velké části v průběhu 11. a 12. století, kdy mu jeho poloha na hranici křesťanských a muslimských zemí dala velký strategický význam. Bivak s fantastickým výhledem jsme našli v lese na skalách nad hradem.
Nedaleko nad údolím řeky Gallego se tyčí obrovské okrové věže Mallos de Riglos(12), které vypadají jako slepenec oblázků všech velikosti. Monumentální skály svým charakterem připomínají řeckou Meteoru Hlavním tahákem jsou dlouhé, horolezecké cesty, ale to se nám nehodilo do časového plánu, tak jen pár fotek a přání vrátit se sem. Večer jsme našli bivak u řeky Salazar a já poprvé v životě viděla koryto plné raků.
Dál jsme projížděli severním Španělskem, oblastí Navarra a nedaleko Pamplony u vesnice Lumbier jsme se prošli soutěskou Foz de Lumbier(13). Je to úzká rokle dlouhá 1300 metrů, se stěnami dosahujícími výšky 150 metrů. Stezka soutěskou vede po bývalé trati prvního elektrického osobního vlaku ve Španělsku se dvěma tunely bez umělého světla.
K Atlantickému oceánu jsme pokračovali oklikou, přes hřeben Pyrenejí do Francie a zase zpátky do Španělska přes sedlo Alto de Izpegi(14).
