Albánie
Hranice Albánie překračujeme nedaleko Ochridského jezera. Pár kilometrů za městem Perenjas odbočíme pod železniční most do vesnice Pishkash, nad níž se tyčí skalní útvar zvaný Skanderbegův stůl, kde podle legendy tábořila Skandebergova vojska. Po šotolinové cestě se dá dojet až těsně pod vrcholek. Podél cesty jsou doly na chrom, díra do země a výsypka, dřevěná výztuha, vozík na vytěžený materiál jako ve středověku. Z dolů vedou hadice na vodu, která je svedena dolů do vesnice. Na vrcholku je plošina, kde dnes budeme bivakovat. Před soumrakem ještě vystoupíme na nevyšší bod Skanderbergova stolu, kocháme se výhledem do údolí a zapadajícím sluncem.Než se Pavel ráno probudí jdu na průzkum okolí. Ve skalní rozsedlině nacházím nádherné naleziště krystalů kalcitu.
Dnes jedeme do historického města Berat. Bivak jsme našli v kopcích nad městem mezi olivovníky a pasoucími se ovcemi.
Po snídani odjíždíme na prohlídku Beratu. Vzhledem k tomu, že se v Beratu za stovky let jeho dějin vystřídaly různé mocnosti a státní útvary s vlastními náboženstvími a kulturami, dochoval se zde nemalý počet historických památek, díky nimž je Berat v celé Albánii dobře známý. Nejstarší objekty pocházejí ze 4. století před naším letopočtem a nejmladší ze století osmnáctého. Historické centrum města tvoří typické balkánské domy z přelomu 18. a 19. století. Některé nejstarší objekty se nacházejí v místní pevnosti, dochovány jsou rovněž některé byzantské kostely původem z 13. století, stejně jako mešity z raného období existence Osmanské říše.
Pevnost Kala je nepřehlédnutelnou dominantou Beratu. Uprostřed pevnosti se nachází staré, ale životem stále tepající městečko. Uvidíte zde bílé zídky prorostlé trávou, staré lucerny a samozřejmě všude po kopci roztroušené ruiny bývalého hradu s délkou hradeb 1 400 metrů. V některých místech mají výšku cca 3, 5 metru a je z nich úžasný výhled na celé údolí a okolní kopečky.
V dálce se rýsují i mocné vrcholky pohoří Tomorr, kam máme namířeno. Jedeme přes Polican a ve vesnici Pronovik odbočíme po šotolině do hor. Cesta vede obrovskými lomy na kámen až do sedla Kulmakes. Zde stojí zcela nový bektašský klášter a když projedeme areálem kláštera narazíme na cestu, po které se dá vyjet až na vrchol hory Tomorri do výšky 2388 m. Hodně fouká, je mlha a veliká zima, ale přesto vystoupíme z tepla auta a jdeme se podívat na kapli prvního imáma bektašinské víry Abaze Aliua. Dlouho se však nezdržíme a zase jedeme dolů do sedla a pokračujeme dál horami na východ do vesnice Gjerbes. Odtud změníme směr a jedeme na jih zpět do údolí řeky Osun do města Corovoda a dál kaňonem řeky Osum. Je dlouhý 15 km, místy široký jen 5 m a výška stěn je až 50 m. Počasí nám moc nepřeje, tak uděláme je pár fotek a jedeme dál do Permetu. Šotolinová cesta vede přes hory jedlovými lesy, přes vesničky až k vesnici Pagri. Na rozbité cestě s velkými výmoly uvízlo místní auto, kterému nabízíme pomoc, ale byli jsme odmítnuti.
To se už setmělo a poprvé musíme použít velké světlomety na střeše auta. Pavel si je nemůže vynachválit, tvrdí, že je cesta lépe osvětlená než ve dne. Údolím přijedeme na hlavní silnici vedoucí z Beratu do Permetu. Před pár lety jsme tudy projížděli, a tak jsme věděli, že za pár kilometrů bude odbočka k horkým pramenům. Tam hodláme strávit alespoň dva dny. Po tmě a za deště přijíždíme na parkoviště u termálních pramenů a hned jdeme spát.
Celý další den odpočíváme, koupeme se v teplé vodě, pereme a večer sedíme u ohně a cpeme se grilovanými kebaby.
Ráno ještě chceme projet nad kaňonem Lengarika, který se táhne v délce 5 km, s výškou až 150 metrů až k přehradě. Tam se otočíme a jedeme zpět na silnici do Kelcire, kolem Tepelene a odbočíme do vesnice Picar a po nepříjemné šotolině přijedeme do vesnice Golem. Odsud vede velmi strmá kamenitá a úzká cesta úbočím do sedla s kapličkou a dál po kamenech až do údolí a na asfaltku. Kousek za monumentálním pomníkem odbočíme opět na šotolinu, která nás přivede do výšky asi 1000 m ke starému dolu. Zde bychom rádi přespali, ale venku byl velmi silný vítr a času ještě dost, tak pokračujeme dále.
Čeká nás průjezd dolinou a říčním korytem bez jakékoli cesty. Pastevec nám prozradil, že se to projet dá a sotva znatelné koleje od aut jeho slova potvrzují. Nejprve široké kamenité údolí se zužuje do dramatické soutěsky. Mnohokrát brodíme řeku po kluzkých kamenech, kolem rostou i umírají prastaré platany, listí podzimem zbarvené do červena, no prostě krása. Soutěska končí ve vesnici Kuc. Vyjedeme nad ni a bivakujeme u cesty po které jezdí místní na oslech obhospodařovat včelíny.
Další den sjíždíme stále šotolinou samé serpentýny do města Borsh a dále po asfaltu do Himare. Před pár lety jsme zde marně hledali obchod a dnes tu stojí přímořské středisko s pobřežní promenádou a mnoha hotely. Opuštěné albánské pobřeží se v posledních letech velmi rychle mění na turisty přeplněnou riviéru. Máme však typ na údajně romantickou zátoku bez lidí nedaleko Himare, pláž Gjipes. Pláž je dostupná buď pěšky nebo terénním autem po úzké hodně strmé a kamenité cestě. Pláž je opravdu nádherná, ale v sezoně prý plná lidí. Na koci října zde skoro nikdo není. U pláže mezi keři je areál ECO kempu. Eco v albánském pojetí znamená, že vás nepustí do kempu s autem. Bylo tu několik dobrovolníků, kteří se přes den flákali na pláži a večer u ohně pekli kaštany. Nepořádek kolem je zřejmě nezajímal. Do kempu nás nepustili, ale na pláži mezi psími výkaly parkovat můžeme. Moře je skvělé, sluníčko hřeje, tak si užíváme podzimní koupačku.
Pláž se nachází v ústí hlubokého kaňonu, který se rozhodujeme prozkoumat. Lezeme po obrovských kamenných blocích, občas nacházíme pomocné lano, ale na konec se stejně nedostaneme. Zastaví nás obrovský balvan, který bez vybavení nepřekonáme.
Brzy ráno opouštíme pláž, máme strach, že na úzké cestě proti nám pojede auto a my budeme muset couvat zpět, vyhnout se je nemožné. Všechno dobře dopadlo a my můžeme pokračovat zase po asfaltu dál na jih a do Řecka.