Estonsko
Hranice do Estonska bez ostrahy a opět pouze cedule s rychlostními limity. Lotyšsko jsme opustili za městem Api a zamířili do NP Ahijarve (1) ke stejnojmennému jezeru. Tam je povolené volné táboření, ale stejně zůstáváme na parkovišti, protože jinde není žádný přístup k vodě. Další den jsme plánovali malý okružní trek, ale nenašli jsme cestu tak jsme pokračovali dál
Odjeli jsme zatím nejzajímavější krajinou k nejvyššímu vrcholu Estonska Suur Munamagi (317 m) (2). Pobaltí rozhodně nepatří mezi horské velmoci. Nejvyšší hora všech pobaltských států se nachází v Estonsku a měří pouhých 318 metrů. Nejvyšší bod Estonska je zarostlý lesem, a vidíte-li vrchol z ptačí perspektivy, má vejčitý tvar. Ostatně podle tvaru získala hora i své jméno. Suur Munamägi znamená v překladu Velká vejcová hora. Suur Munamägi se nachází v národním parku Haanja looduspark a z rozhledny na nejvyšším bodě je moc pěkný výhled do okolní krajiny. Dole na úpatí je skvělá hospoda, kde jsme ochutnali maso z losa
V jihovýchodním Estonsku se na strmém kopci nad řekou Pisou rozkládají impozantní trosky hradu Vastseliina (3). Tato oblasti kvůli své poloze na obchodní cestě Riga – Pskov byla dějištěm mnoha bitev. Hrad Vastseliina založili ve 14. století němečtí rytíři. Stal se tak hraničním bodem mezi územím řádu německých rytířů a ruskou zájmovou oblastí. V údolí pod hradem se rozkládá park s třistaletými stromy. Dostali jsme povolení od kastelána zajet do parku, kde jsme strávili noc, v potoce jsme se vykoupali a vyprali propocené prádlo
Další naše cesta vedla k ruským hranicím a podél nich k Čudskému jezeru. Cestou jsme narazili na přívoz ve vesnici Kavastu (4) přes řeku Ema. Přívoz zde funguje už od roku 1899 a stále je na ruční pohon. Také nečekaná váha našich aut převozníka trochu překvapila
Největším jezerem v Pobaltí je Čudsko-pskovské jezero, estonsky Peipsi-Pihkva järv, na estonsko-ruských hranicích. Jde vlastně o tři propojená jezera: na severu obrovské Čudské, na jihu menší Pskovské a uprostřed tato dvě jezera spojuje malé Teplé jezero. Do Čudsko-pskovského jezera ústí nejdelší estonská řeka Võhandu a asi 30 dalších řek. Vytéká však jen jediná, řeka Narva, která ústí do Finského zálivu. Na pobřeží lze najít ospale vyhlížející rybářské vesničky, ve kterých dodnes sídlí členové komunity starověrců. Ve vesnici Kolkja (5) jsme poobědvali v ruské hospodě provozované starověrci, kde podávali také ryby upravené po starověrsku. Přespali jsme u města Lohutsu v severní části jezera. Břehy jsou bahnité a mělká voda dělá z koupání spíše bahenní lázeň
Klášter Puhtitsa (6) je ruský pravoslavný klášter ve východním Estonsku mezi Čudským jezerem a Finským zálivem. Malý ortodoxní křesťanský kostel byl postaven v Pühtitsa v 16. století. Klášter byl založen v roce 1891 a rozrostl se na největší pravoslavnou komunitu v pobaltských státech
Po odjezdu z kláštera jsme se rozdělili, osádka Buchanky odjela do Narvy a my s Pavlem k jezeru Martiska (7), kde jsme se vykoupali a pokračovali lesem kolem zajímavého lesního hřbitova do Rakvere
Rakvere (8) je zajímavé nejen díky nádherné přírodě, ale i pro svůj kamenný hrad. Město je totiž v podstatě uprostřed lesa, trvalé osídlení oblasti je už od antických dob a jako pánové se tu vystřídali Dánové, Livonští rytíři z Němec a později i Švédové a Rusové, potažmo Sověti. Hrad v Rakvere je nakonec památkou na dobu, kdy zde vládli právě němečtí rytíři, tedy na čtrnácté století. Samozřejmě, dnes už je ve stavu zříceniny, ale to mu zase tolik neubírá – působí stále dost úctyhodným dojmem. A protože tu probíhají četná divadelní představení nebo se konají různé slavnosti. Vlaje nad ním i národní vlajka, jako symbol nezávislosti hrdé země, která si už více než čtvrtstoletí žije po svém, a nikoliv podle dánských, německých, polských, ruských nebo švédských not. Prošli jsme se po cimbuří, kde trénovali vojáci NATO i chodbičkami v obranných valech. V hlavním sále je stálá výstavka a objevili jsme tam spoustu českých středověkých mincí.
Večer jsme se opět setkali s Buchankou na bivaku u řeky Valge a další den odjeli na severní pobřeží Estonska do NP Lahemaa
Lahemaa se rozkládá při pobřeží Finského zálivu, kde několika hlubokými zářezy vytváří jeden záliv za druhým. Mořské pobřeží je velmi členité, k národnímu parku patří čtyři hlavní poloostrovy a řada ostrovů. Na poloostrově Kasmu leží stejnojmenná rybářská vesnice Kasmu (9), jejíž název znamená v překladu „kapitánská vesnice“. V roce 1884 tu byla založena Námořní akademie a ve dvacátých letech 20. století tu kotvila třetina lodí registrovaných na území Estonska a bydleli tu kapitáni zámořských lodí. Když se začaly prosazovat lodě s hlubokým ponorem, význam přístavu v Kasmu poklesl. Od konce druhé světové války až do roku 1991 bylo celé pobřeží přísně vojensky kontrolovanou hranicí. Dvoumetrový plot z ostnatého drátu bránil obyvatelům vstoupit na pláž. Teprve po obnovení nezávislosti Estonska v roce 1991 směli zdejší rybáři vyrazit na moře. Pobřeží poloostrova je lemováno malými i velkými bludnými kameny a vede k nim stezka, která začíná na severním okraji vesnice. Prošli jsme čtyřkilometrový okruh částečně podél moře a částečně lesem. Cestu lemovaly bludné balvany dotlačené ledovcem za severu
Odpoledne jsme pak odjeli do Talinu, dotankovali ještě relativně levnou naftu a dokoupili potraviny a odjeli do přístavu zajistit trajekt do Finských Helsinek
