Finsko
Náš itinerář cesty na sever jsme sestavovali v předkovidové době a z Pobaltských republik jsme zamýšleli projet ruskou Karelii až na poloostrov Kola. V roce 2021 však Rusové nevydávali víza, a tak muselo dojít na změnu – Karelii finskou. Finsko nás nikdy moc nelákalo. Vzhledem k naší preferenci horské krajiny se nám zdálo moc placaté. Ale nelitujeme. Finská příroda je nádherná, lesy, jezera a řeky skýtají spoustu zajímavých možností outdoorových aktivit. Rozhodli jsme se Finsko projet co nejblíže k ruským hranicím až do Laponska po Via Karelia. Karélie je země Karelů. V průběhu různých století se hranice této oblasti značně posouvaly oběma směry, jak střídavě rostla a ubývala moc Ruska a Švédska. V současné době je Karélie rozdělena mezi Rusko (Leningradská oblast a republika Karélie) a Finsko. Karélii, která zůstala Finsku, tvoří dva oddělené pásy země: provincie Jižní Karélie, tedy území kolem Lappeenranty, a provincie Severní Karélie, v níž je hlavním městem Joensuu. V této oblasti se během tzv. zimní a pokračovací války odehrálo mnoho vyčerpávajících bojů proti Sovětskému svazu a Finsko přišlo o obrovská území
Jižní Karelie
Do Finska jme se přeplavili trajektem z Talinu. V Helsinkách (1) nás čekalo hodinové popojíždění v koloně z trajektu. Každé auto zastavili a vyžadovali test na Covid, kdo ho neměl musel k testovacímu stanu. Nás se to netýkalo, prokázali jsme se potvrzením o očkování, a tudíž mohli vstoupit do Finska. Projeli jsme Helsinky, a protože už byla skoro půlnoc zastavili jsme na prvním dálničním parkovišti a tam přespali. Následující dny jsme projížděli provincií Jižní Karelie
První zastávku jsme udělali ve městě Kotka (2), v námořním muzeu, které se věnuje finské mořeplavbě. Budova velikosti tankeru ve tvaru mořské vlny v sobě ukrývá mnoho exponátů, navigačních přístrojů, artefaktů z vraků a novodobých i historických lodí. Na vodě před budovou je unikátní exponát, třetí nejstarší ledoborec na světě z roku 1908 Tarmo, kterým je možné procházet sestoupit až do kotelny a k parním strojům
Dál jsme pokračovali směrem na východ k ruským hranicím, podél kterých se táhne Salpa Line, která byla budována v letech 1940-41. Jedná se o pás bunkrů, zákopů, opevnění a zátarasů, které bylo vytvořeno na obranu před rozpínajícím se Sovětským Svazem. Je jednou z nejsilnějších a nejzachovalejší linií opevnění v Evropě postavené během druhé světové války. Nejmohutnější opevnění se nachází mezi Finským zálivem a jezerem Saimaa, kde se nacházejí muzea Virolahti (3) a Miehikkälä (4)
Po prohlídce muzeí jsme už zamířili do tzv. Jezerní oblasti. Ve městě Savonlinna (5) se nachází pevnost Olavinlinna, známá i jako Olafův hrad z r. 1475. Byla součástí finských pohraničních pevností, které byly budovány na rusko-finské hranici. V současné době je to nejsevernější dosud stojící středověký hrad, který se svými třemi věžemi je považován za jeden z nejkrásnějších finských hradů. Nedaleko Savonlinny je vesnice Kerimäki, která se pyšní největším dřevěným kostelem ve Finsku. Kostel pochází z roku 1847 a je schopen pojmout celkem 5000 lidí, z toho 3000 míst je k sezení
Pokračovali jsme dál do NP Kolovasi (6) a naivně věřili, že na břehu jezera najdeme opuštěné místo na bivak, kde zůstaneme alespoň dva dny a projedeme se lodí po jezeře. Ale byla sobota, všude plno lidí a aut, ale nakonec se nám podařilo takové místo najít na soukromém pozemku u jiného jezera, kde jsme od majitele získali souhlas s bivakováním až do středy
Jezero Suppulahti krásné a teplé nás lákalo na projížďku na raftu, ale celý den se honily přeháňky. Nejprve proběhla důkladná příprava rybářů, pak následovala průzkumná plavba po jezeře, a nakonec se Pavel a Miloš nehledě na déšť odhodlali vyplout na lov ryb. Lidé starší 65 let s jednou udicí mohou lovit ve Finsku bez povolenky. Ale štěstí jim nepřálo, ani čudla
Severní Karelie
Mezi nejčastější cíle v Severní Karélii, pokud pomineme přírodu, je orotodoxní klášter Uusi (Nové) Valamo (1). Historie tohoto místa se vztahuje ke starému klášteru na ostrově Valamo v severní části Ladožského jezera v Rusku. Původní klášter Valamo byl založen v první polovině 14. století Za druhé světové války, během těžkých bojů mezi Finy a Rusy o tuto oblast, pak byli mniši vyhnáni do Nového Valama, kam s sebou přenesli mnoho cenností ze svého starého kláštera
Dalším zajímavým městem v oblasti je Outokumpu (2), které se v 80. letech 20. století proslavilo jako bohaté naleziště mědi. Těžba byla ukončena a my navštívili opuštěný důl Vanha Kaivos, kde dnes sídlí hornické muzeum s podzemním tunelem a budovami se zbytky původních strojů
23. den cesty jsme dorazili do NP Petraniemi (3) a prošli okružní turistickou stezku Kuikan Kierros vedoucí po březích jezírek a severskými lesy. V krajině vytvořené činností ledovce vznikly útvary zvané eskery. Eskery mají tvar vlnících se úzkých hřbetů, připomínajících železniční násep – jedná se o zvlněné úzké hřbety z písku a štěrku. Byly vytvořeny ukládáním sedimentů podledovcových řek při jejich ústí nebo výplní podledovcových tunelů
Přes město Hattuvara (4), kde se u „Bojovníkova domu“ nachází jedna z mnoha expozic týkající se Finsko ruské zimní války jsme přijeli až na ruské hranice, kde leží nejvýchodnější bod Finska a zároveň EU Virmajärvi (5). Hranice tu vede středem řeky a až k ní se lze na tomto místě dostat bez povolení ke vstupu do hraniční zóny
Na nedalekém parkovišti stojí také nejvýchodnější záchodek v EU. Záchodky ve finsku to je zvláštní fenomén. Najdeme je na každém parkovišti, na všech místech určených k táboření nebo piknikování. Jsou to kompostovací latríny s polystyrénovým prkénkem a bednou na materiál (snad borka nebo lesní hrabanka), který slouží místo splachování. Stačí lopatkou zasypat to co jsme vytvořili a kupodivu žádný zápach, dokonce spíš vůně lesa
V NP Ruunaa (6) jsme strávili dva dny. První den jsme prošli trek kolem řeky Lieksa. Z parkoviště jsme šli podél řeky Lieksa, spojující dvě jezera až k mostu. Dál jsme pokračovali po druhé straně řeky až k jezeru, kde měl být přívoz. Ten nás velice překvapil. Na břehu byla loďka, na druhé straně druhá a velký obrázek byl vlastně návodem k použití. Aby po našem přejezdu zůstaly opět obě loďky na každé straně, museli jsme řeku přejet třikrát. Dál jsme pak pokračovali přes lesy a bažiny zpět na parkoviště
Peřeje na řece nás tak nadchly, že jsme druhý den nafoukli čluny a sjeli si nejzajímavější úsek
Následující den jsme opustili park Ruunaa a čekal nás asi 300 km dlouhý přejezd do NP Hossa. Cestou se zastavili u památníku Rusko finské zimní války Raatteentie (7). Uprostřed kamenného pole, kde každý kámen symbolizuje jednoho padlého stojí památník se 105 ti zvonky symbolizující 105 dnů války
NP Hossa nás zcela uchvátil. Utábořili jsme se u jezera Kolmiloukko, nedaleko od kaňonu Julma Olkky (8). První trek jsme podnikli ke skalním malbám Varikalio. Na skále nad jezerem jsou kresby lidí, sobů a šamanů staré 4 tisíce let, které identifikované na skále a byly namalovány pomocí směsi krve a červeného okru
Následující den jsme obešli zatopený kaňon Julma Olkky. Asi v polovině jsme přešli přes lanový most a po druhé straně pokračovali až k závěru kaňonu, kde jsme si na fireplace opekli špekáčky a vrátili se zpět. Celý trek měl asi 10 km. Pak jsme se rozhodli, že další den celý kaňon projedeme na člunu, a to fakt byla paráda
Laponsko
Ve čtvrtek 29.7. opouštíme Karelii a konečně jsme v Laponsku. Že jsme v Laponsku jsme poznali podle cedulí u silnice, upozorňující na soby. Je jich tam opravdu hodně a rádi se promenují po silnici. Také se objevili ve větší míře komáři a muchničky, ale s použitím repelentu to bylo snesitelné. Laponsko neboli Sámi je obecné označení pro oblast rozkládající se na území čtyř severoevropských států: Norska, Švédska, Ruska a Finska. V poslední zmíněné zemi má status jedné z 19 provincií, dokonce té největší. Žije tam více sobů, než obyvatel a vyznačuje se čistou přírodou s nekonečnými lesy, jezery a prastarým pohořím. Laponsko je ideální končinou pro milovníky krásné a drsné přírody bez lidí, pro pěší turisty, vodáky, rybáře a optimisty, kteří věří v nálezy zlata, budou-li se několik dní věnovat rýžování písčitých nánosů tamních řek a potoků. Turista zde najde malé prázdné chatky rozmístěné v určitých vzdálenostech (obvykle jednodenního pochodu), kde může bezplatně přenocovat
Národní park Oulanka (1) se nachází již v severnější části Finska– při hranicích s Ruskem, zhruba na úrovni nejsevernějšího cípu Botnického zálivu, částečně již i na jihu Laponska. Park byl založen r. 1956, v letech 1982 a 1989 byl rozšířen na současnou rozlohu 270 km2. Patří tedy mezi největší národní parky. Prvními obyvateli byli Laponci, kteří zde žili až do konce 17. století. Pak území zabydlovali osadníci z Finska. Dříve zde hlavní obživou byl lov a rybaření, dnes žijí převážně z cestovního ruchu. Od 30. let 20. století se udržují v parku dřevěné sruby, od té doby se dají i půjčit lodě na splouvání řeky Oulankajoki, která parkem protéká
Trochu se zkazilo počasí, prší, ale to nás neodradilo od krátkého treku v NP Oulanka ke kaňonu stejnojmenné řeky. Cestou jsme nasbírali spoustu křemenáčů a večer v deštivém bivaku z nich uvařili skvělou bramboračku
Cestou na sever jsme v místě zvaném Karhunkieros (2) překročili severní polární kruh a zastavili se v sobím parku Poropuristo (3). V parku na rozloze několika kilometrů chovají soby a je zde také naučná stezka, na které jsou repliky pastí na různá zvířata používaných Sámy. Nejprve vede lesem až k sámským chatám. Uvnitř je ohniště, na kterém jsme si opekli buřtíky a pokračovali dál do bažinaté oblasti kolem jezera Tuohenlusikka a odsud okružní cestou zpět k chatkám. Měli jsme štěstí, že zrovna probíhalo krmení a mohli jsme si sobíky téměř pohladit
Předpověď počasí na další dny nic moc, stále přeháňky a bouřky, jedeme dál na sever a nedaleko města Savukoski jsme odbočili na šotolinovou cestu vedoucí k parkovišti na začátku stezky Kivituntury (4). Naučná stezka Kivitunturi předvádí celou škálu přírody východního Laponska v celé její kráse: stopy doby ledové, rokle, skalní hřebeny, smrkové lesy divočiny, prohlubně potoků a nádherná krajina. Trek v Kivitunturi absolvujeme v pláštěnkách a následující deštivý den přečkáme v bivaku
Čekáme na předpovídané zlepšení počasí, protože chceme sjet řeku Ivalo se sluníčkem v zádech. Ve vesnici Tankavaara (5) jsme si prohlédli muzeum zlata, kde byl k našemu překvapení věnován velký prostor těžbě zlata v Čechách a malý skanzen z dob zlaté horečky na řece Inari a v okolí. Nechybí tu ani možnost vyzkoušet si štěstí při rýžování zlata. Ještě týž den jsme přijeli k řece Ivalo
Řeka Ivalo
Ivalojoki je zlatonosnou řekou. V sedmdesátých letech 19. století, kdy Laponsko ještě patřilo carskému Rusku, v oblasti vypukla zlatá horečka. K dalšímu, i když ne tak rozsáhlému přílivu prospektorů došlo po roce 1934 a trval až do padesátých let 20. století. Ivalojoki je klidná řeka do WWII s mnoha přírodními skalními prahy. Je pomalejší, než jsme očekávali, ale užili jsme si hodně kličkování mezi kameny a přetahování, protože byl nízký stav vody. Dokonce i několik peřejí. Voda se hrozně špatně četla, často jsme těsně minuli osamocený kámen těsně pod hladinou, v jinak celkem dostatečně hluboké vodě. Nejprve jsme sjeli až k vodě na místo Lappispola a tam přečkali dva deštivé dny. Pak se počasí umoudřilo a další dny už svítilo sluníčko a bylo teplo. Na parkovišti jsme nechali Šalinu a na start u Kuttury odjeli společně v Buchance
U mostu do Kuttury (6) je parkoviště, kde zůstane Buchanka. Nafoukli jsme lodě, naložili proviant a po betonovém sjezdu spustili lodě na vodu. Nejprve jsme podjeli most. Voda je klidná a docela teče, ale je jí málo, a tak občas drhneme, musíme do vody a zatáhnout. Po necelých třech hodinách pádlování jsme přijeli k první a vlastně největší peřeji Saarniköngäs. Vydali jsme se na obhlídku ze břehu a usoudili, že jediný průjezd mezi balvany je pro raft příliš úzký, a tak jsme ho museli překoníčkovat pod peřej. Do Baraky nastoupil Pavel s Milošem a bravurně práh peřeje projeli. Dál se na řece střídal olej s mělkými peřejkami. Na březích jsme viděli zlatokopecké sruby a volně se pasoucí soby. Kousek za levostranným přítokem Appisjoki je tábořiště, ale to jsme minuli a pokračovali až k lanovému mostu
Je to visutá pěší lávka a jen pár desítek metrů pod ní je na levém břehu opuštěná osada Ivalojoki Kultala (7), připomínka zlatokopecké slávy. Dnes je tu jakýsi skanzen, několik volně přístupných budov, ale se zákazem bivakování. Jako na každém finském tábořišti je zde kadibudka, pitná voda, upravené ohniště a kontejnery na odpadky. Na louce jsme postavili stany a snažili se usušit mokré boty a oblečení. Trochu otravovali komáři, ale stále ve snesitelné míře.
Ráno jsme tábořiště opustili a pokračovali po řece dál. Stále jsme bojovali s nízkou hladinou vody, zdálo se nám, že řeku snad projdeme pěšky. Milda dokonce chtěl vyvolat hlasování o opuštění řeky, což vyvolalo salvu smíchu. Představa, že se budeme prodírat neprostupnými strmými srázy asi tak 30 km k silnici se vším proviantem byla opravdu velmi komická
Svačinu jsme pojedli na jednom z mnoha tábořišť na břehu a pokračovali dál. Opět jsme míjeli spoustu zlatokopeckých srubů a dokonce opuštěný, starý celodřevěný, říční bagr na průmyslovou těžbu zlata z padesátých let minulého století. U skal na břehu řeky, na místě, kde se našlo zlato poprvé 17.9.1868, je postaven malý pomníček. Den jsme zakončili na tábořišti Louhioja (8). Na břehu řeky je ohniště, ale my jsme vystoupali asi 400m podél pravého břehu potoka do lesa, kde jsme našli nádherný srub s obvyklým vybavením. Večer jsme upekli poslední špekáčky a vypili zbytek slivovice. Pavel s Mildou spali venku a ráno je očuchával sob
Odjeli jsme po desáté, stále azuro a teplo. Voda byla celkem klidná, dokonce i brodění a tahání lodí už nebylo tolik jako včera. Na březích jsme pozorovali soby, k jednomu, co se krmil vodní trávou jsme se přiblížili asi na pět metrů. Před poslední peřejí Toloskoski jsme pozorovali člun poháněný tryskovým motorem, jak jede proti proudu v peřejích a pak už jen klidná olejovitá voda nás dovedla do cíle v Lappispola (9), kde na nás čekala Šalina. Pavel s Mildou odjeli pro Buchanku a cestou zpět našli krásné místo na bivak u řeky Tolosjoki (10), kde jsme zůstali dva dny
Jen co jsme zabivakovali, Pavel se šel vyčurat a přinesl první houbu. Hned následovalo houbové šílenství. Kam se člověk podíval, tam byl křemenáč nebo janek. Slunečné a teplé počasí nám umožnilo vyprat a usušit velké prádlo
Po dvou odpočinkových dnech jsme vyrazili dál na sever do Inari a tam navštívili sámský skanzen Siida (11). Poslední večer ve Finsku jsme zaparkovali pod bývalou vojenskou pozorovatelnou a ráno už zamířili k hranicím do Norska, kde jsme v supermarketu nakoupili poslední levné pivo a také trochu jídla.
