Norsko sever
Severní Norsko a jeho poloostrovy, které omývá Barentsovo moře nás už dlouho lákalo. Drsná subarktická příroda, skalnatý terén, který pokrývá pouze chudá kamenitá tundra s miniaturními dřevinami, žádné turistické značky, dokonce ani žádné stezky, mlha, déšť a zima i v létě to byly výzvy, které v nás vyvolaly touhu tuto oblast důkladně prozkoumat
Poloostrov Varanger
Na norských hranicích po nás chtěli evropský kovid pas. My měli pouze český, ale evropský jsme si stáhli bez problémů z portálu Očko. Pohraničníci si naskenovali náš QR kód a my mohli pokračovat do nejvýchodnější části Norska až k Ruským hranicím. Posledních 10 kilometrů se asfaltka změnila na prašnou cestu, která se kroutí podél řeky Jakobs. Hranice oddělující nás od ruských stráží vede pár metrů od cesty středem řeky. Cedule nás upozorňují, že lovit lososy mohou pouze norští občané a dlouhodobí obyvatelé Norska, a to pouze na norské straně řeky. U ústí řeky do Barentsova moře je malá osada Grense Jakobselv (1). První stavba, kterou jsme uviděli je kamenná Kaple krále Oscara II z roku 1869, postavená jako ochrana hranic proti Rusku. Pobřeží je kamenité a malá plážička moc ke koupání nelákala, voda byla opravdu hodně studená
V Grense Jakobselv sinice končí, museli jsme se stejnou cestou vracet do vnitrozemí. Bivak jsme našli nedaleko silnice u malého jezírka. Další den jsme strávili v Kirkenes (2), který je známé jako hlavní město Barentsova regionu. Leží pouhých 15 km od ruských hranic, 10% obyvatel Kirkenes jsou Rusové. Kirkenes je také známé jako hornické město a těžba železné rudy pokračuje dodnes. Tento region byl během druhé světové války základnou Německa pro jeho severní frontu proti Sovětskému svazu. Město Kirkenes bylo zcela zničeno téměř 350 sovětskými nálety a drží si rekord jako nejvíce bombardované město v Evropě během války. Více než 3 000 obyvatel a jejich hospodářských zvířat se ukrylo v dolech a objevilo se při osvobozování města Rudou armádou v říjnu 1944
V Kirkenes jme nenašli žádnou hospůdku, a tak jsme si udělali piknik na břehu řeky Naatamojoki a nasyceni pokračovali dál na sever k poloostrovu Varangerk kde na břehu Varangerfjordu leží malá vesnice Bugoynes
Bugoynes (3) je skutečně mimořádným místem v evropské arktidě. Je to místo, které si dodnes nese svoji historii a návštěvníci mohou vnímat představu, jaké to je žít vedle Severního ledového oceánu. Dnes žije v Bugoynes přibližně 230 obyvatel. Díky svým barevným budovám a střechám se Bugoynes jeví jako typická malá norská rybářská vesnice, kde je stále živá silná finská identita, protože lidé z Finska se v této oblasti usadili v 18. století, což mělo za následek skutečnost, že finský jazyk se ve vesnici praktikuje dodnes. Velkým lákadlem v Bugoynes jsou krabi. Krab Red King je největším druhem kraba, jediný krab může vážit více než deset kilogramů. V místním bistru jsme měli možnost tuto pochoutku ochutnat a k tomu také steak z velryby
Večer jsme z bivaku na pobřeží pozorovali duhu klenoucí se nad námi a ráno pokračovali podél břehů Varangerfjordu na sever poloostrova do městečka Vardo (4) ležícím na stejnojmenném osrtově. S pevninou ho spojuje 2890 metrů dlouhý tunel vedoucí 88 metrů pod mořem
Vardø dostalo své jméno podle slov vlk a ostrov. Na „vlčím ostrově“ žili lidé více než tisíc let. Je nejvýchodnější město Norska a jediné v arktickém klimatickém pásmu. Objevili jsme zde spoustu zajímavých míst. Nejprve nás upoutala avantgardní stavba Steilneset Memorial. Je to památník devadesáti obětem čarodějnických procesů v 17. století. V dlouhé úzké temné chodbě jsou na černých panelech jména a osudy všech obětí. Vedle muzea ve speciální prosklené budově hoří věčný oheň, který se zrcadlí v nad ním umístěných zrcadlech
Pevnost Vardohus je nejsevernější pevnost na světě. První pevnost byla objednána a postavena králem Håkonem V. Magnussonem a byla dokončena kolem roku 1300. Osmiboká současná pevnost byla postavena v letech 1734 až 1738 z důvodu expanse carského Ruska. I během druhé světové války zde byla posádka pod vedením anglického důstojníka
Drakkar – socha Laviathan. Obr hlídá a chrání úžinu mezi ostrovem Vardø a pevninou. Název úžiny je přeložen z norštiny jako „velká vikingská loď“. Toto místo je spojeno s mnoha legendami i v prvním písemném oznámení Norského království v britských análech. „Drakkar / Leviathan“ – je příběh o moři, migraci lidí, mýtech, lodích, historických událostech, dřevě a velrybách. Sochu postavil v létě 2016 tým Taibola Assemble z Arkhangelsku na pusté skále
Nordpol Kro je nejstarší hospoda v severním Norsku, postavená v roce 1886. Vardø bylo jediné město na přelomu století, které mělo nabídku ubytování. Rodina Brodtkorbů, kteří sídlili ve Vardø, začala s hotelovým provozem v domě, kde je dnes provozována společnost Nordpol Kro. Nordpol Kro byla poslední zastávkou pro Fridtjofa Nansena před pokračováním expedice FRAM 2 směrem k severnímu pólu v roce 1889. Hospoda má jedinečnou atmosféru a anglický styl. Většina předmětů a obrázků visících po místnosti je převzata z historie Vardø. Když vstoupíte do dveří Nordpol Kro, okamžitě pocítíte dobrou atmosféru a teplo, a tak jsme si museli objednat i nekřesťansky drahé pivo, aby zážitek byl dokonalý
Pokračovali jsme dál po pobřežní silnici do Hamningbergu (5). Tato opuštěná rybářská vesnice je kulturním dědictvím s neporušeným souborem budov a je nejlépe zachovalou rybářskou vesnicí z předválečných dob. Uzounkou asfaltovou silničku vměstnali stavbaři mezi divoké severovýchodní pobřeží Barentsova moře a černé útesy strmě stoupající od věčně zpěněného příboje. Silnička končí u shluku několika domů a Vám nezbude nic jiného, než abyste se otočili a vrátili zpět
Buchanka až do Hamningbergu nedojela. Museli zaparkovat na plácku u silnice a zjistit, co to z podvozku stále více drnčí a bouchá. Zastavili jsme a uviděli Mildu ležet pod autem. Asi dvě hodiny opravoval a my zatím zabivakovali a zapálili ohníček a opékali klobásky
Poloostrov Nordkyn
Další den jsme pokračovali na polostrov Nordkyn. Projíždíme nádhernou severskou krajinou bez stromů, jen vřesy, borůvky, bažiny, kopečky a jezírka. V Lebesby (1) nás zaujal kostel a dál zase severská krajina, která se stává kopcovitější a my máme úžasné výhledy na fjordy a jezera. Cestou do Skjanes jsme potkali dvojici z Hradce Králové, kteří se vraceli z několikadenního treku ke svému autu a my je tam dovezli
Skjånes (2) je malá rybářská vesnice, která se nachází na břehu Hopsfjordu. Kousek nad vesnicí jsme našli krásný bivak a zůstali zde tři dny, které jsme trávili zkoumáním okolních údolí
Kolem nás prošlo několik lidí, kteří sbírali molty. Tak nazývali ostružiník morušku, malou vytrvalou bylinu, která má jedlé žlutooranžové až načervenalé plody. Dorůstá ale jen do výšky 5 až 25 centimetrů. Je to severský druh, který roste v subarktických oblastech severní polokoule v oblastech rašelinišť, lesů nebo v tundrových porostech. Morušky jsou velmi cenným zdrojem vitamínu C. Pro obyvatele Arktidy představovaly vlastně nejvýznamnější zdroj tohoto vitaminu v době, kdy neexistoval import jižního ovoce
Na průzkum jsme se vydali údolím nad naším bivakem. Z nedaleké skály byl skvělý výhled dolů až k fjordu a kousek za ní jsme objevili malou volně přístupnou chatičku. Výše v údolí byla další, větší s téměř luxusním vybavením. Podél potoka jsme vystoupali až na hřeben, odkud byl krásný výhled na všechny strany
Při odjezdu z údolí Buchanka trochu zapadla, ale naviják Šaliny to bravurně vyřešil a my mohli pokračovat do vesnice ke kostelu. Od kostela vede pěšinka kolem pobřeží, kde z útesů Pavel s Mildou bezúspěšně zkoušeli ulovit nějakou rybu
Ještě týž den jsme odjeli do Kjollefjordu (3) malé rybářské vesnice, která je místem setkávání a obchodování rybářů, Sámů a obchodníků již před 1500. Obchodníci často pocházeli z Ruska a obchodovali s obilím za ryby a sobí maso. Na konci 17. století byl Kjollefjord větším obchodním místem než Vardo
Z Kjollefjordu je jasně viditelný skalní útvar Finnkirka (4), která byla starodávným obětním místem pro rybáře, námořníky a Sámů. Na náhorní plošinu nad Finnkirkou vede značená stezka s krásným panoramatickým výhledem na Kjøllefjord a Finnkirku
Dál jsme pokračovali na sever poloostrova Nordkyn. Nejprve jsme zastavili v Mehamnu (5). Odtud začíná třídenní trek na opravdu nejsevernější bod evropské pevniny Kinnarodden. Po konzultacích s operátorem na místním letišti jsme však upustili od jeho realizace kvůli předpovědi počasí. A jak se později ukázalo, oprávněně. Vydali jsme se tedy ještě dál na sever do obce Gamvik (6). Zdejší muzeum si klade za cíl podat obraz o místní rybářské vesnici v průběhu věků. Krásný poválečný kostel byl postaven na stejném místě jako starý kostel, který byl ve své době spolehlivým orientačním bodem pro rybáře
Severně od Gamviku se krajina otevírá do rozlehlé pobřežní pláně. Větrem ošlehaná a obnažená jako málokterá jiná místa v Norsku je nejsevernější přírodní rezervace pevninského Norska a jedno z nejdůležitějších hnízdišť brodivých ptáků v severských zemích. Maják Slettnes (7) je nejsevernějším majákem na evropské pevnině. Stojí na pobřeží Barentsova moře přibližně 3 kilometry severně od vesnice Gamvik na severním pobřeží mysu Nordkinn. Maják vysoký 39 metrů je jediným litinovým majákem v kraji Finnmark
Z Gamviku jsme odjížděli a počasí se začalo výrazně horšit. Kousek za vesnicí jsme na břehu jezera objevili malou chatku, která nám poskytla útulek přes den po dobu špatného počasí. Hned první noc byla velmi krušná. Silný vítr vytvořil vodorovný déšť, který se nemilosrdně dostával stěnami do stanu. Ráno jsme plavali a matrace byla zcela nacucána vodou. K tomu venku asi 8 stupňů. Zatopili jsme v chatce a dva dny vše sušili. Mezi tím nás opustila Buchanka, Miloš spěchal domů, kde ho čekaly další povinnosti Takže jsme zůstali sami. Cestou na Nordkapp jsme v Memhamnu koupili obrovskou plachtu a tu pak před předpokládaným deštěm přehodili přes stan. Jen malé vysvětlení. Náš střešní stan byl skvělý a spolehlivý, ale téměř dvacel let intenzivního využívání se na něm podepsalo. Do budoucna jsme se rozhodli vyměnit ho za nový
Nordkapp
Z Nordkynu jsme před sebou měli dlouhou dvoudenní cestu na Nordkapp. Za jízdy jsme z okénka viděli spoustu obrovských křemenáčů, a to opět podpořilo naši houbařskou vášeň. Při malé hygienické zastávce jsme v kaňonu pod parkovištěm objevili nádhernou lososovou řeku Borselvu (1), která je známá jako vynikající řeka pro sportovní rybolov s obzvláště čistou vodou
Nordkapp (2) je mys,který se nachází na ostrově Magerøya odděleném od pevninského Norska jen 1 km úzkým průlivem Magerøysundet. Roku 1999 zde byl otevřen podmořský tunel o délce 6,9 km a hloubce 212 m pod mořskou hladinou. Silnice na mys Nordkapp vede však již od roku 1956, roku 1978 zde byl vztyčen slavný kovový glóbus. Samotný Nordkapp představuje 307 m vysoký útes čnící z vod Severního ledového oceánu. Není však nejsevernějším bodem Evropy
Tím je skalnatý výběžek Knivskjelodden, protože leží ještě o 1 457 m severněji než Nordkapp. Útes se nachází na 71°11’ severní šířky, není však jednoduše dostupný. Vede sem pouze pěší kamenitá stezka z parkoviště asi 5 kilometrů od Nordkappu. Knivskjelodden je od Nordkappu oddělen zálivem Knivskjelbukta, výběžkem Severního ledového oceánu. Knivskjelodden nabízí nádherné výhledy na oceán a místní skalnaté pobřeží – přes záliv Knivskjelbukta se tyčí impozantní, 307 m vysoký Nordkapp. Příroda je zde drsná, arktická, skalnatý terén pokrývá pouze chudá kamenitá tundra s miniaturními dřevinami vrby bylinné a břízy nejmenší
Přespali jsme na parkovišti a ráno se vydali na trek dlouhý 17 km na Knivskjelodden a ještě odpoledne odjeli na západní stranu ostrova do vesničky Gjesvær (3). Je to stará rybářská vesnice Gjesvær je jediné místo ve Finnmarku, které je známé z doby Vikingů, a v Heimskringle jej zmiňuje Snorre Sturlason z roku 1225 jako Geirsver. Noc jsme strávili na útesu nad fjordem s nádherným výhledem na vesnici
Dál už jsme jeli pouze na jih a doufali, že bude tepleji a méně pršet. Krátkou zastávku jsme udělali v Altě (4). Město je známé především svými unikátními skalními rytinami – petroglyfy pocházejícími z období 4200 př. n. l. až 200 n. l. Jedná se tak o jedny z nejstarších pravěkých památek Norska. Zhruba 5 000 rytin bylo dosud objeveno v okolí města Alta, nejvíce v oblasti zátoky Jiepmaluokta, kde se dnes nachází muzeum pod širým nebem s možnostmi prohlídky rytin. První nálezy byly provedeny v polovině 20. století, nicméně naprostá většina rytin byla objevena v 70. letech. Celá lokalita byla roku 1985 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Rytiny zaznamenávají způsob života lidí v době kamenné, náboženské motivy a pro člověka významná zvířata jako medvěd, sob a los
Severovýchodní pobřeží
V této části Norska jsme měli v itineráři spoustu zajímavých míst, převážně treků a výstupů na kopce, ale počasí nás vše donutilo zredukovat. Podél pobřeží jsme ujížděli na jih a obdivovali jsme průzračnou vodu ve fjordech a zaledněné více než tisíc metrů vysoké vrcholky hor. Cílem byly hranice s Finskem, kde se nachází nejvyšší bod Finska (1324 m), který je vzdálen pouze pár metrů od vrcholu norské hory Halti (1). Vrchol Halti je přístupný z finské i z norské strany. Z norské strany je výstup kratší, v letních měsících lze dojet autem asi 5 km pod vrchol (vzdušnou čarou) a odtud nastoupat severozápadním svahem asi 600 výškových metrů
V Birtavare jsme odbočili na cestu vedoucí na parkoviště v horách u jezera Guolasjarvi. Průjezd údolím nám skýtal pěkné výhledy na skalnaté srázy až jsme z údolí vyjeli a pokračovali po pláních k jezeru. Tam jsme zabivakovali a před silným větrem se ukryli v přístřešku. Brzy ráno jsme vyrazili na vrchol Halti
Kopec to není nijak těžký, ale rozsáhlá suťoviska nejsou moc příjemná. Taky orientace nebyla nic moc, občas cestu značilo spousta mužiků, ale vzápětí se ztratily v suti, a tak jsme zamířili přímým směrem na vrchol. Pro sestup jsme zvolili jinou variantu, ale ukázala se stejně nepříjemná jako výstupová trasa. Celý výstup i sestup nám trval něco přes pět hodin
Ještě odpoledne jsme odjeli na norské pobřeží a po mostě z Finnsnes přejeli na ostrov Senya (2). Moc jsme se těšili na krásné rozeklané fjordy a výstup na nejvyšší vrchol ostrova Breidtinden, (984 m), ale počasí nám vše překazilo. Skalnatý mys Ďáblovy tesáky byl v mlze stejně jako Breidtinden a největší troll socha Senjatrollet v roce 2019 shořela. Dva dny jsme doufali ve zlepšení, popojížděli po ostrově až nás definitivně vyhnal déšť. Padlo rozhodnutí opustit pobřeží a vydat se za lepším počasím do Švédska, protože i výstupy na hory v okolí Narviku byly neuskutečnitelné
