Litva
K vjezdu do Litvy jsme zvolili prašnou silničku 2524, kde hranice značila pouze malá cedule. Na jih od města Leipalingis leží jezero Aviris (1) a my našli krásný bivak na jeho břehu v borovém lese. Tam jsme strávily dva zcela odlišné dny. Jeden horký, slunečný, plný koupání v teplé vodě, večerní ohníček se špekáčky a druhý studený plný koupání v dešti a čekání na Buchanku.
Buchanka s tříčlennou posádkou přijela večer a následující den ráno už společně vyrážíme do „hor“ zdolat dva nejvyšší vrcholy Litvy. Cestou jsme zastavili u ruin Paulavos Republic (2). Paulava Republic byla malá samosprávná rolnická obec s vlastním parlamentem, armádou a zákony založená v roce 1769 katolickým knězem Pawełem Ksawerym Brzostowskim. Republika zanikla v roce 1795, kdy Brzostowski v důsledku třetího rozdělení polsko-litevského společenství vyměnil panství s Fryderykem Józefem Moszyńským za majetky v Sasku a Drážďanech. Brzostowski prováděl různé pokrokové politiky – zrušil nevolnictví a udělil osobní svobody rolníkům, nahradil robotu pozemkovou daní placenou v hotovosti, zřídil školu a lékárnu.
Až do roku 2004 byl považován za nejvyšší bod v Litvě kopec Juozapinė (292,7 m), kam byl slavnostně vyvezen obrovský balvan. Nicméně právě v roce 2004 provedl Institut geodézie Vilniuské technologické univerzity měření a zjistilo se, že nejvyšší bod v zemi se nachází 300 metrů vedle. Ten byl pojmenován podle jednoho z nejmocnějších bohů dle starověké litevské mytologie – Aukštojas (293,84 m) (3).
Z pohoří Běloruské vrchy jsme zamířili na sever, projeli hlavní město Litvy Vilnius a zastavili na středu Evropy (4). Konsensus, kde leží geografický střed Evropy i EU, neexistuje. Výpočty a měření nejsou jednotná a záleží vždy také na úhlu pohledu na celou problematiku a na použitých metodách. Francouzští vědci z Národního geografického institutu tvrdí, že střed evropského kontinentu mezi Atlantikem a Uralem leží podle výpočtů v blízkosti hlavního města Litvy Vilniusu. Tento bod byl již dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Nachází se na vrchu Bernotai u obce Purnuskes, 26 km severně od Vilniusu. Již v roce 1991 tam iniciovala asociace litevských geografů umístění kamene s kovovou deskou. Minulý rok zde vyrostlo i muzeum a místo bylo patřičně označeno i v souvislosti se vstupem země do EU a očekávanými příjmy z turistiky. Na mohutném bílém žulovém sloupu je koruna z hvězd, jaké známe z vlajky Evropské unie.
Bivak jsme našli u přehrady před Kaunasem, kde jsme následující den navštívili Pažaislis monastyr (5). Je to jeden z nejkrásnějších souborů barokního stylu v Litvě ze 17. století.
Kaunas je druhé největší město v Litvě. V západní části historického centra Kaunasu, nad soutokem řek Němen a Neris stojí hrad Kaunas castle (6). Pochází asi z 12.-13. stol. Postupně ztratil vojenský význam a sloužil jako rezidence a později administrativě. Po mnoho let opuštěn. Rekonstrukce začala v r. 1930 a pokračovala v 50. letech. Kaunas je velice příjemné město, milá hospůdka na náměstí před radnicí nám poskytla azyl při odpolední bouřce.
Večer jsme dorazili ke Kurské kose, bivak na břehu mezi pevninou a kosou hlídal dřevěný paňáca. Ráno jsme odjeli do vesničky Venté (7), odkud jsme zamýšleli přejet trajektem na Kurskou kosu. Trajekt jsme našli, ale sloužil pouze pro pěší a cyklisty. Museli jsme použít trajekt z Klaipedy.
Kurská kosa (8), (jméno pochází od starého baltského národa Kurů) je písečný poloostrov, v jihovýchodním cípu Baltského moře. Táhne se ve tvaru úzké, mírně ohnuté duny z jihozápadu na severovýchod od Sambijského poloostrova ke Klaipėdě a odděluje Kurský záliv od Baltského moře. Poloostrov je 98 km dlouhý a 400 m až 3,8 km široký. Jeho jižní část náleží Rusku (Kaliningradská oblast), kdežto severní Litvě. Dopoledne jsme se přeplavili trajektem na Kursku Kosu a nejprve prozkoumali německé obranné protiletecké pevnůstky, postavené Němci na obranu města Klaipeda během 2.světové války. Po poledni nás zlákala písečná pláž a teplé moře.
Poslední den v Litvě jsme věnovali nejnavštěvovanějšímu místu v Litvě – Hoře křížů (9). Nachází se 50 kilometrů jižně od litevsko-lotyšských hranic. Říká se o ní, že je to místo, ze kterého se zájemci o litevskou národní povahu a kulturu dozví mnohem více než z ostatních památníků a muzeí. Je totiž jasným důkazem hluboké zbožnosti, lásky k tradici, lidovému umění – a také neoblomnosti – místních. Navíc se zde, na silně křesťanském místě, nevyhnete ani intenzivnímu pocitu mysticismu. V dobách nejstarších pohanských kultur bývalo zvykem, že tehdejší obřady a rituály byly vykonávány na vyvýšených kopcích a návrších. Bylo obvyklé, že nastupující křesťanství si většinu míst, která byla pro pohany posvátná, pouze přetvořilo k obrazu svému a dalo jim jen novou symboliku. I zde byly nahrazeny pohanské totemy křesťanskými kříži a místo přírodních božstev se zde začal uctívat Ježíš Kristus. V letech 1831 a 1863 proběhly na Litvě neúspěšné pokusy o povstání proti carskému režimu. Tato povstání se neobešla bez ztrát na životech, a těmto obětem chtěli krajané vzdát hold. Aby nezůstala památka mrtvých zapomenuta, začali místní poprvé umisťovat různě velké kříže na tento kopec a jeho okolí. Z Hory křížů stal postupem času kult a v 50. letech 20. století už to bylo nejvýznamnější poutní místo v zemi. V době komunistické éry si sem Litevci chodili připomenout nejen padlé v proticarském boji, ale také všechny ty, kteří byli současným režimem perzekvováni nebo odvlékáni na Sibiř. Na takové shromažďování a tiché protesty v podobě umisťování křížů samozřejmě nemohli komunisté nereagovat. V 60. letech nechali jako odvetu celou horu několikrát rozjezdit buldozery. Litevci se však nedali – jejich odpovědí bylo ještě intenzivnější nošení křížů na Horu. V roce 1993 navštívil kopec papež Jan Pavel II. a rovněž zde umístil svůj kříž. Dominantou Hory je socha Krista s otevřenou náručí, která symbolicky vítá všechny příchozí. Kříže už dnes není možné přesně spočítat. Odhaduje se, že je jich zde přes sto tisíc.
