1.srpna 2020 v 14.30 jsme vyrazili z Babic (1) na cestu do Turecka. První zastávka byla ve Vlkoši ve sklepě Pavlova bratrance. Tam jsme posilněni moravským vínem přespali a ráno vyrazili dál na Slovensko do Banské Štiavnice (2) strávit příjemný večer s kamarády astronomy a další den pokračovali v cestě. Maďarsko jsme projeli na jeden zátah až na hranice s Rumunskem. Tam, přestože jsme v EU, po nás chtěli pasy a doklady od auta, ale korona je nezajímala a my bez velkého zdržení pokračovali dál.
První bivak (3) v Rumunsku jsme našli v horách nad městem Baia Mare. Další den jsme projeli přes hřeben lehkým offroadem, kde jsme zapadli, protože jsme museli vyhýbat kamionu se dřevem. Po zapnutí předního náhonu Šalina vyjela jak po másle. Druhý bivak (4) v Rumunsku byl nedaleko silnice mezi nádherně rozkvetlýma loukama. Opět zjišťujeme, že Rumunsko je země pro milovníky hor a přírody a doufáme, že při zpáteční cestě z Turecka zbyde čas na toulání místními horami.
Bulharské hranice byly bez problémů, pouze nás zdržela fronta a desinfekce podvozku. Asi 100 km od hranic jsme našli opět romantický bivak na břehu malé přehrady (5). Koupat se sice nedalo, protože všude u břehu bylo bahno, ale pohled na vodní hladinu byl osvěžující.
Ráno jsme vyrazili k Černému moři evokovat vzpomínky na dávnou návštěvu Nesebaru (6) ještě v dobách totality. Osvěžili jsme se pak v rozbouřeném moři nedaleko Sozopolu, ale velký vítr nás na noc zahnal do blízkého lesíka (7).
Od Bulharského pobřeží jsme projížděli zalesněnými kopečky k hranicím Turecka. Podél cesty byla zajímavá galerie na každém větším balvanu portrét. V Malko Tarnovu ještě nakupujeme chleba a celí nedočkaví míříme na hraniční přechod do Turecka (8). Nejsme si úplně jistí, zda nás pustí dál. Nakonec to prošlo až příliš lehce. Změřili nám teplotu, sepsali jakýsi formulář a do něj telefonní číslo. Ani ho nechtěli podepsat. Jen se mě ptali, kolik je mi let, že chci trekovat v Kačkaru. To byla zdravotní kontrola. Pasová a celní kontrola už byla obvyklá rutina a HURÁ jsme v Turecku.