Srbsko

Hranice do Srbska překračujeme u města Bela Crkva a abychom si zkrátili cestu, přeplavíme se přes Dunaj přívozem ve Staré Palance. Je tady velmi větrno, spousta restaurací, pár lidí, ale nikdo neví, kdy přívoz pojede. V jedné z hospod, kde měli jídelníček v češtině, se konečně dovídáme, že loď pojede asi za hodinu. Na břehu s námi čekají také 4 motorkáři. Jeden z nich nás k našemu velkému překvapení oslovil slovensky. Byl to Srb, ale maminku měl Slovenku. Po celou plavbu jsme si povídali o cestování a na druhém břehu se rozloučili. Tam nás zaujala pevnost Ram stojící přímo nad přístavem, ale byla zavřená.

Pokračujeme podél Dunaje a na mapě i v terénu hledáme místo na bivak. Odbočíme po značené cyklostezce do kopců nad údolím Dunaje a po několika neúspěšných pokusech najdeme krásnou louku s výhledem na Dunaj a protější rumunský Banát. Panoráma trochu kazí větrné elektrárny na protějším rumunském břehu.

 

Dnes se chystáme podívat na pevnost Golubac. Pozůstatky středověké pevnosti Golubac se nachází na pravém břehu Dunaje, na nejnepřístupnějším místě vstupu do Djerdapské soutěsky, zvané Železná brána. Golubac má za sebou pohnutou historii. Během středověku proběhlo v okolí mnoho bitev, a to zejména mezi Osmanskou říší a královstvím Maďarska. Poprvé v historických pramenech je Golubački grad zmiňován v roce 1335 jako pevnost s maďarskou posádkou. Později se pevnost dostala pod nadvládu Turků, které na konci 17. stol. vystřídali Rakušané a od roku 1867 je předána srbskému státu.

Bohužel pevnost je uzavřena, protože probíhá její rekonstrukce, tak pokračujeme dále podél Dunaje až k archeologické lokalitě Lepenski Vir. Na hranicích Rumunska a Srbska, ve skalnaté soutěsce Železná vrata, učinil v roce 1965 Dragoslav Srejović jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů dokumentujících osídlení mezi 6. – 10. tisíciletím př. Kr. Mezi archeologicky nejbohatší lokalitu patří sídliště a pohřebiště Lepenski Vir, podle kterého byla pojmenována archeologická kultura Lepenski Vir. V Lepenském Viru žila komunita lovců a rybářů. Domy byly postaveny na platformě ze směsi vápence, písku a vody, měly jednotný lichoběžníkový půdorys, byly přikryty dřevěnou konstrukcí, pokrytou listím a kůžemi divokých zvířat. Vedle hlavního sídliště, kde žilo asi sto až dvě stě lidí, existovaly v okolí menší satelitní osady. Byly nalezeny velké kamenné sochy, svědčící o pokročilém kulturním a náboženském životě. V závěrečném období lepenskovirské kultury zřejmě došlo i k domestikaci psů, vepřů a skotu (kteří zde divoce žili) a k pokusům o zemědělskou produkci.

 

Po prohlídce skvělé expozice jedeme dál, v Donji Milanovacu odbočíme od Dunaje směrem na Zaječar. Blíží se večer a my jako obvykle hledáme romantické místo na bivak. Před vesnicí Tanda odbočuje z údolí úvozová cesta nahoru do stráně. Není moc široká, ale zdá se, že po ní občas nějaké auto projede. Končí však na malém statku, a protože otočit se nedá, vjíždíme na dvorek a už nás vítá majitel. Po domluvě s ním pokračujeme na louku nad statkem, kde se opravdu našel romantický bivak s výhledem na okolní hory. Večer trávíme v příjemné konverzaci s pastevcem, který přišel na návštěvu.

12. bivak

Ráno pokračujeme v cestě údolím, přes Zaječar, Knjaževac do Pirotu, který se nachází jihovýchodě Srbska. Město bylo postaveno na místě římské pevnosti Turres. Během nadvlády Turků, zejména v 16. a 17. století, to bylo krásné a bohaté město, především díky dobré poloze a obchodnímu spojením. Dnes má Pirot asi 45 000 obyvatel a dominuje mu továrna na výrobu pneumatik. Tomu taky odpovídá atmosféra v centru města, paneláky obchodní středisko jako vystřižené z dob reálného socializmu a většina korzujících lidí oděná do tepláků-čím víc pruhů, tím víc Adidas. Po obědě v restauraci s poměrně rychlou wifinou jedeme k Zavojskému jezeru.
Přírodní jezero vzniklo v roce 1963, když se sesul svah a přehradil úzké údolí. Následně byla hráz upravena (asi dosypána) a z přírodního jezera se stala přehrada, dlouhá 17 km a hluboká až 80 metrů.
K jezeru nás přivádí slušná šotolina a mě hned upoutal malý poloostrov na druhé straně zálivu. Podle mapy by tam měla vést stezka. Nejprve kamenitý úvoz lesem po vrstevnici se záhy mění v bažinu, do které se zahrabáme. Pavel zařadí ty správné převody, bahno lítá až na střechu, auto tancuje ze strany na stranu, ale nakonec jsme na pevném podkladě. Pak na louce u břehu se lehce zahrabeme podruhé, ale autíčko opět nezklamalo. Celí zablácení parkujeme na louce a dáváme se do odbahňování. A aby všem trablům nebyl konec, pod Pavlem se zlomí židlička. Fouká silný vítr, tak večer trávíme v autě a plánujeme další den. 

Od přehrady zpět do Pirotu už raději jedeme jinou cestou, šotolinu brzy vystřídal asfalt. V Pirotu jsme dokoupíme zásoby a novou židličku a pokračujeme do hor na Starou Planinu.

 

Ve vesnici Rsovci byl v jeskyni zbudován ve 14. století pravoslavný chrám sv. Petra a Pavla, který se pyšní ojedinělou freskou Ježíše Krista, který je na ní zobrazen jako mladík s pleší.

 

Srbská část Staré Planiny je lidmi zapomenutý kout, kam zavítá jen málo turistů. Údolím řeky Dojkinačka vede šotolinová cesta k vodopádu Tupavica a pokračuje dál k horní části řeky – známé jako Arbinje -, která je považována za nejkrásnější říční údolí v Srbsku. Přebrodíme řeku a na druhé straně objevíme romantické místo, kde se rozhodneme strávit dva dny lenošením, koupáním v ledové řece a taky musíme vyprat hromadu smradlavých triček a ponožek.


Po dvou dnech odpočinku máme v plánu vystoupat na hřeben Staré Planiny pěšinou vedoucí od konce šotolinové cesty. Pěšinu jsme ale trochu ztratili, a tak se násilným průstupem lesa vracíme spět k autu.
Cestou dolů do údolí míjíme obrovské hranice vytěženého dřeva, traktory a kamiony, které dřevo odváží.

Pobyt v horách chceme doplnit také kulturou. Dnešní bivak nacházíme mezi poli nedaleko archeologického naleziště Caričin Grad.
Caricin Grad, česky Císařovnino město je archeologickým nalezištěm. Jedná se o pozůstatky jednoho z největších a nejdůležitějších byzantských měst v šestém století na Balkáně. Bylo založeno v roce 535 na vyvýšené planině ukončené skalnatou terasou v pohoří Radan u města Leskovac a je dokladem na svou dobu vyspělého územního plánování, logického rozdělení městského interiéru. Caričin Grad mohl v době své největší slávy směle konkurovat Ravenně. Dnes si jen stěží můžeme představit, jak asi byl výstavný a krásný. Město bylo založeno císařem Justinianem I. a sloužilo jako sídlo biskupství, které mělo ve své správě centrální Balkán. Biskup byl nezávislý na arcibiskupovi ze Soluně. Iustiniana Prima měla také pomoci šířit křesťanství a posílit vládu Byzance. Historie Caričina Gradu byla ale krátká, za necelých sto let bylo zničeno nájezdy Avarů.

Caricin Grad

V podhůří planiny Radan, ve vzdálenosti asi 12 kilometrů od Císařovnina města se nachází další zajímavost – takzvaný Magnetický kopec za obcí Ivanje. Často jsou zde slýchávány příběhy o gravitačních anomáliích a zázracích v pohoří Radan, k čemuž přispívají i pověsti, že během druhé světové války zde došlo ke zničení německých letadel bez zjevné příčiny. Podle popisu nacházíme místo údajné anomálie a samozřejmě máme potřebu otestovat pravdivost anomálie.
Skutečně se nám odbrzděné auto rozjíždí po vypnutí motoru a vyřazení rychlosti dozadu do kopce. Nicméně po druhém opět úspěšném pokusu, když pokračujeme v cestě nám zrak sjel na navigaci, kde vidíme, že nadmořská výška neklesá, ale stoupá. Takže to je pouhopouhý optický klam.

Šotolinová cesta vedoucí úbočími pohoří Radan, hlubokými listnatými lesy zbarvenými podzimem a přes travnaté pastviny nás přivádí k Davolja varoš česky doslova Ďáblovo město.

Název si tato státem chráněná rezervace vysloužila pro zvláštní „postavy“ z hlíny, nacházející se v divoké a erozí přeměněné krajině. Tvoří ji 202 zemitých sloupů o výšce cca 15 metrů, které jsou zakončeny balvany. Vznikla jako velmi vzácný přírodní úkaz eroze nespojitého, nicméně velmi pevného materiálu. Její vznik zapříčinil částečně i člověk, který vykácel husté lesy v oblasti pohoří Radan, čímž bylo nespojité podloží vystaveno přírodním vlivům. Podle lidových pověstí představuje Davola varoš  svatební hosty, které nechal Bůh zkamenět.

Poslední bivak v Srbsku nalézáme u silnice na plácku, kde si dřevaři skladují vytěžené dřevo před odvozem.Brzy ráno nás překvapí návštěva v Toyotě Hiluxu, sympatický Srb, kterí se velmi se zajímá o naše auto. Dřevo na plácku prý je jeho, chodí do lesa lovit puškou ze Zbrojovky Brno a hned nám ukazuje fotky úlovků, dokonce i vlka, ale ten se prý lovit nesmí, protože je chráněný, ale přepadá stáda ovcí, tak ho stejně tajně loví. Nakonec nám naznačí, že v Kosovu, kam máme namířeno, nás podříznou. My však balíme a míříme i přes varování ke kosovským hranicím.